Ve druhém týdnu jsme již zaznamenali několik drobných změn. Předně Lukáš je podle paní doktorky na správném místě v tabulkách, které posuzují, kolik má nový člověk přibrat, aby z něj byl nakonec řádný člen lidské společnosti. Tedy nepřibírá ani moc, ani málo. A hlavně učinila zajímavou poznámku na okraj Lukášovy dokumentace. Já do té chvíle vůbec netušil, že novorozenci dostávají něco mezi občanským průkazem a žákovskou knížkou. My jsme jí říkali "žákajda", u toho dokumentu pro děti bych asi tedy volil název "mrňousajda". Ale to uhybám - tak tedy vězte, že Lukáš je: "
pěkný, čilý". Tak se vyrábí šťastné děti a pyšní rodiče.
 |
| U maminky je mi nejlíp! |
Denní režim stále ještě nenabral námi očekávanou pravidelnost. Zní to asi neuvěřitelně, ale Lukáš si vyžádá jídlo po dvou hodinách, a pak úplně klidně třeba po hodinách čtyřech. To jsou mi poměry! Jakmile trochu doroste, budu si s ním muset vážně promluvit. Jenom nevím, bude-li to něco platné. Ovšem tato nepravidelnost má evidentně několik negativních stránek. Kupříkladu k nám přijede návštěva. Lukáš nemá na naše kamarády náladu a
JEŠTĚ NEŽ NÁVŠTĚVA ZAZVONÍ U DVEŘÍ, dožaduje se náš jinoch mléka. A s návštěvou je utrum. Nehledě na to, že si toto vystoupení pečlivě synchronizuje a většinou vydrží řvát ještě v těch několika minutách, kdy stojím ve dveřích a vysvětluji, že k nám teď nikdo nemůže, ale že je vše v pořádku.
 |
| Ale někdy se šklebím i na maminku. |
Podobně trapná zakončení mívají naše výlety po okolí. Ten pacholek se nechá dvě hodiny klidně vozit po vsi, ale jak otočíme k domovu, jeho vnitřní kompas se propojí s vnitřním budíkem a Lukáš začne ječet, jakoby ho na nože bral. Jaká potupa je projíždět kolem zahrádek se spokojenými sousedy, s kočárkem, který je zjevně vybaven výkonovým zesilovačem, netřeba rozepisovat. Musím podotknout, že každé zazvonění zvonku v nás vyvolává záchvaty paniky. Jistě nás už někdo udal sociálce a u dveří stojí paní s přísným výrazem a průkazkou zařízení Klokánek, pro odchyt zlobivých dětí.
 |
| Nechtě mě, už jsem utahaný. |
Co jsme s obavami čekali a co se naplnilo, byly černočerné věštby všech, kdo se doslechli, že máme kluka. Jediná obecně uznávaná reakce na prohlášení: "
Mám syna!" je totiž "
Tak to ho budou trápit prdy!" Souvislost mi uniká, já bych třeba odpověděl: "
Jé, tak to je pěkné!", ale ne. Sudičky sudily a teď to máme. Existují na to nějaké prášky, v televizní reklamě vypadají krásně, jak splaskávají bublinky neblahé vůně, ale Lukáš si proti tomuto léku vypěstoval imunitu již po prvním užití (zajímavý doplněk k článku
Zásadní otázka, kde se věnuji tomu, po kom naše dítě je, že?!). Experimentálně jsme ověřili, že kapky celou věc zhoršují. Jediným lékem v boji s touto strašlivou chlapeckou chorobou se překvapivě ukázal sáček s nahřátým gelem, přiložený na břicho. (To ovšem udělá dobře každému, že?)
 |
| Nad čím asi dumá? |
Takže máme teď doma o něco víc pláče, než minulý týden a Lukáš se ještě pořád nesměje (a ani neumí francouzsky), ale jistě všechno brzy dožene. Na druhou stranu, pláčem podle dědečka Honzy sílí plíce, takže to vypadá, že by z Lukáše mohl v brzké budoucnosti být dobrý potápěč. Alespoň podle zesilující úrovně hluku, kterou produkuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat