Lukáš & František: září 2019

Předpověď počasí na tuto neděli slibovala hory doly. Tak jsme vyskočili z postýlek hned po východu slunce a vyrazili na potulky krajem. Tak nějak by se to dalo napsat, ale úplně tak to nebylo. Nám prostě rána nejdou. On the road jsme nakonec byli až kolem desáté.

Ale až takový problém to není. Páč Fanda má pořád ještě docela krátké nohy, jsme limitování jeho akčním rádiusem. Ten v současnosti činí něco kolem deseti kilometrů bez fňukání. A zdatní jedinci, kterých je naše famiglia plná, tuhle dávku zvládnou za nějaké dvě tři hodinky. To se krásně rýmuje s potřebami nás dospělých, kteří bez oběda v době krátce po polední, nemohou existovat.

Maják všech Budějčáků - Kleť, jsme sledovali z poněkud nezvyklého azimutu. Procházeli jsme se loukami a lesy na jih od Světlíka. Potomci zpočátku poněkud remcali, vedli takové ty běžné dětské hemzy jako "kdyužtambudem", nebo "jámámhlad". Ale my s Pavlou, zoceleni společným osmiletým soužitím, máme dávno hypertrofovanou imunitu a jako jedna duše nářky těch smrádků povýšeně ignorujeme.

Ovšem spatříme-li pěknou a pohodlnou lavičku, vyhlásíme svačinu vcelku bez reptání. Je až neuvěřitelné, jak rychle děti regenerují. Dosednou a po nějakých deseti vteřinách už šmejdí kolem a nudí se.

Lukáš má pozorovací přírodovědecké období. Nosí si v batohu odporně těžkou knihu pro malé dobrodruhy, se spoustou naprosto neužitečných návodů a dnes jsme podle ní určovali stopy. Psa poznal, ještě než knihu otevřel a po chvilce, když jsme narazili na stopy srny, prohlašoval ji za kozu. Naštěstí má rozum a chápe, že uprostřed šumavských hvozdů se divoké kozy příliš nepohybují. Nakonec tedy kapituloval a připustil možnost, že ta knížka nemusí být úplně přesná.

A pak jsme na jedné z luk jsme zahlédli bedlu. V tu chvíli jsme netušili, co přijde. Pavla se se podívala na další louku, která byla za cestou a povídá, že co prý je tamto bílé? Neuvěřitelné, na té louce musela být stovka bedel. Vždycky ve skupině a povětšinou krásné, mladé.

Protože houby neradi čistíme, moc je nejíme a neměli jsme košík, vyhlásili jsme lov beze zbraní. Soutěžili jsme, kdo najde hezčí houbu a nikdo je nesměl trhat. To občas nesly děti těžko. Vysvětlujte mrňavcům, že nesmí utrhnout ani třiceticentimetrovou bedlí příšeru, ani praváka – velkého, či malého. Bez výjimky. Ale dali jsme to a les za námi zůstal stejný, jaký byl před naším příchodem.

Po poledni už slunce fakt pálilo a tak jsme zakončili okruh a ve Frymburku nacpali bříška dobrotami a hurá domů!