pondělí 31. prosince 2012

2012 - naposledy

Na Silvestra roku 2012 jsme vyrazili směrem k Trhovým Svinům. Vzali jsme to přes Kaplici, kde jsme měli sraz s Honzou a Helenkou a společně jsme dojeli do Borovnice. Honza cestou ztratil a pak našel klíče od bytu, takže bylo veselo.

Za Besednicí je rozhledna

Na rozhlednu ovšem Lukáš nešel a chechtal se na nás z kočárku

Kousek od Besednice je rozhledna Slabošovka (kam na ta jména chodí?), kde jsme si odpočinuli a Lukáš se pochlubil novým zubem. Tedy má dva, ale na fotce je vidět jen jeden.

Pirát dvouzubý

Rozhled byl krásný

Z rozhledny je pěkně vidět, ale fičel studený vítr a tak jsme rychle upalovali zpět k autu na náves. Náves v Borovnici oplývá jednou zajímavostí, je tam památný strom a je to smuteční vrba. Vrbu jako pamětihodnost jsem asi viděl poprvé.

Co to ta máma chce?

V tu chvíli se s námi rozloučili Honza a Helenka, kteří měli namířeno na chatu. My jsme pokračovali dál na Sviny. Zastavili jsme u "Tajemných kamenů". 

Pavla mává navigací - to znamená, že se neztratíme

Horská prémie, až sem to Pavla vytlačila!

A tady musím pro naši mámu ocitovat, co jsem se o nich dozvěděl na internetu:

"Kladná energie tu působí pouze před dřevěným sloupkem s kapličkou, kde můžeme asi v půlmetrové vzdálenosti vyslovit svoji prosbu. Za sloupkem je naopak bod s negativní, škodlivou energii. (citováno z knížky ing. Kozáka: Tajemná místa na samém jihu Čech)." 

Já i máma totiž autora tohoto veledíla osobně známe. 

Tajemná Pavla

Kameny jsou na krásném místě, ten "tajemný" má v sobě jakýsi lavór, plný kalné vody. V jejím odrazu jsem vyfotil Pavlu, pocákali jsme se navzájem, abychom byli v novém roce všichni zdraví, a pak už zbývalo jen se zastavit na obědovečeři ve Vráži. Jídlo tam za nic moc nestálo a bylo tam nakouřeno, ale na druhou stranu, Lukáš byl ve Vráži pěkně v ráži.

Ve Vráži, tam bylo veselo.

A úplně nakonec dne jsme dojeli na návštěvu k prababičce Mileně, která nás pohostila samými dobrotami: cukrovím, chlebíčky a čajem. Tak vlastně začala oslava Lukášova prvního Silvestra. A po jejím skončení se Lukáš nechal slyšet, že přeje všem čtenářům svého blogu:


Všechno nejlepší a hodně štěstí a zdraví do roku 2013! 



 

Výlet do Tróje

Skoro úplně na konec krásného roku 2012 jsme si s kamarády domluvili návštěvu ZOO v pražské Troji. Moc jsme se na to těšili, koneckonců jsme se s nimi pohromadě naposledy viděli někdy v září v Chorvatsku. Lukáš vzal přípravu dokonale a poté, co jsme mu vyprávěli o lachtanech, rozhodl se, že až bude velký, bude lachtanem. Zatím mu to jde.

Jóó, budu lachtanem!

Ráno začalo výborně - sraz u vrat do ZOO byl domluven na 10:00. My jsme pochopitelně zaspali a vstali někdy kolem 09:00. Po krátké a lehké snídani jsme naskákali do auta. V tu chvíli Lukáš znovu usnul, jako když ho do vody hodí. No, spíš jako když ho hodí do postele, jak vidno z první fotky, ve vodě moc nespí. A protože spal, vynechali jsme všechny zastávky na kafíčko a podobně a jeli do Prahy, jako o život.


Stavitel lodí Standa se v ZOO mohl věnovat svému velikému koníčku.
Tady vymýšlí, jak se bude dělat dětská loď.

Do ZOO jsme tak dorazili s asi hodinovým zpožděním, ale o nic jsme nepřišli. Kamarády jsme přesně podle plánu dohnali v pavilónu opic. Tedy goril. Kromě kámošů jsme tady uviděli taky čerstvě vylíhnutou gorilu. Ta spala, stejně jako její maminka a většina zvířat v zahradě. Nám to ale nevadilo. Lukáš stejně vnímá jen výrazně zabarvená, nebo pohybující se zvířata. Spící gorila je pro něj zajímavá asi jako kámen vedle cesty. 

Ideální zvířata - jen kdyby se mohlo blíž

A tak se ponejvíce věnoval pozorování dětí, kterých je zahrada taky plná. Ze zvířat zřejmě ocenil jen lední medvědy, tygra a žirafy. Žirafy na nás chvíli vystrkovaly zadnice, ale i tak patřily k tomu nejlepšímu, co jsme v zahradě navštívili. Navíc jsme u jejich pavilonu oslavili svou kešku číslo 400! 

Keška č. 400!!!
Ale to už přišel konec výpravy a roku. Oboje bylo bezva a těšíme se na další.

To je ale partička.



čtvrtek 27. prosince 2012

Vánoce na Kvildě

Lukášovy první Vánoce jsme naplánovali oslavit na Kvildě. Byli jsme tam před dvěma lety v penzionu Kilián a docela se nám to líbilo. Tedy s pašeráckou slávou Šumavy má tenhle moderní penzión pramálo společného (tady najdete odkaz: Penzión Kilián), ale bydlení je tam pohodlné a šumavská vánoční atmosféra se nám tenkrát dost zalíbila.

Vánoce, vánoce přicházejí...

Ale člověk míní - dva dny před štědrým dnem mně zase vzaly záda a namísto na Šumavu jsme jeli do... No prostě zůstali jsme doma. Lukáš alespoň doma stihl vánoční dárky od tety a strejdy a babiček a dědečků. My s Pavlou si obzvlášť pochvalujeme nafukovací chodící válec z Doubravice. Lukáš z něj má strach a tak jsme jej zaparkovali před rádio. A od té doby mu Lukáš dal pokoj a už neotáčí knoflíkem hlasitosti na maximum.

V neděli jsem se o sto šest léčil a tak jsme nakonec na Štědrý den s jednodenním zpožděním na Kvildu nakonec přeci jen vyrazili. Penzion se nezměnil - jen jsme tentokrát nebyli v sami. Kouzlo vánoc na horách objevila spousta dalších rodin a my jsme tak byli ochuzeni i o barvité zážitky z minulého pobytu. To třebas například ve dvě v noci dorazil k penzionu nějaký neodbytný nápadník slečny recepční a dvě hodiny v mrazu a tmě mačkal na zvonky od všech pokojů, včetně našeho. A my tenkrát jen doufali, že k nám nezačne do prvního patra šplhat. 

Á propos, když už mluvím o mrazu, letos to bylo hodně slabé. Na štědrý den kolem 10 °C. Já ještě moc nechodil a tak s Lukášem vyrazila do terénu jen Pavla. Nakonec jsme nevezli ani sáňky a jak vidíte, dobře jsme udělali.

Vánoční šumavská idyla

Ke štedrovečerní večeři nám až na náš pokoj s poetickým jménem "Roklan" donesli parodii na rybu. Bylo to filé s nějakou sýrovou hmotou. To bylo tedy poněkud smutné, po nějakých 40ti letech poprvé bez kapra :-) Ale pak už začalo rozbalování dárků. Lukáš si to moc užíval. I když popravdě víc než dárky samotné (ponožky, dřevěný vláček, knížky) se mu líbily roztrhané barevné papíry, do kterých byly dárky úhledně zabalené. Na ty cáry papíru se vrhal, mačkal je, trhal a když se nikdo nedíval, občas je i ochutnával. 

Po večeři

Pochopitelně jsme se podívali i na nějakou pohádku, i když ta na Štědrý večer se nám líbila mnohem míň, než ta, co šla na Boží hod. A dlouhý program a horský vzduch udělali s Lukášem své...

Jak to jenom dělá?
Všimněte si, že polštář má pod nohama.

Na Boží hod si počasí vymyslelo ještě jedno vylepšení - kromě toho, že pořád bylo nějakých 7 °C nad nulou, se spustil déšť a vítr. Bezva počasí na vycházku. Nás ovšem od keškování nic neodradí a tak jsme dali jednu multikeš. To znamená, že jsme chodili po celé Kvildě, počítali okna, sloupky na mostech i písmena na pamětní desce, abychom na závěr sedli do pekárny, kde jsme si u piva a kafe spočítali, kde je výsledný poklad ukrytý. Nemůžu to tu vykecat, ale mají ho na Kvildě pěkně všichni na očích.

Počasí, že by psa nevyhnal. A my do toho vyrazili i s dítětem.
   
A překulil se večer. A my se i s Lukášem, pěkně po vzoru Tří veteránů, váleli a užívali si toho, že nikam nemusíme, jsme pěkně všichni pohromadě a slavíme si Vánoce.

Kamarádi, budeme se válet!

Bylo to prostě bezva. A nakonec při odjezdu došlo i na ten sníh. Tak nám zbývá jediné - vymyslet, kam pojedeme napřesrok.


pondělí 17. prosince 2012

Dítě štěstěny

Lukáš bude mít v životě velkou kliku! Já jsem totiž nikdy nic v žádné loterii, nebo něčem podobném nevyhrál. Až teď! A pro Lukáše.

Na webu Hiking in Finland se účastním celý prosinec otevírání adventního kalendáře. To spočívá v tom, že každý den vyplním mail a odpovím na nějakou lehkou otázku. Pak jsem zařazen do slosování o výhru z toho dne. Většinou jsou to nějaké věci na táboření (batohy, vařiče apod.), tedy záležitosti jen a jen pro mně.

No a najednou v neděli tam byla tahle krásná švédská kombinéza, kterou určitě neobleču. Ta je jasně pro Lukáše.

To bude švihák!!!


Ještě jsem si z toho dělal legraci a říkal Pavle, že to určitě vyhrajeme. A bingo! V pondělí ráno jsem dostal mail, že je naše. Teď si jenom máme vybrat jakou chceme velikost a barvu.

To je tedy něco. Doufám, že to takhle půjde i nadále a hned, jak začne chodit, budu Lukáše posílat do trafiky pro výherní losy.

neděle 16. prosince 2012

Předvánoční paběrky

V rámci předvánočního úklidu jsem prohledal paměťové karty našich fotoaparátů a našel ještě pár důležitých záběrů z poslední doby. Tady jsou i s komentářem.

Nejprve série "Nový stolek":

Lukáš se konečně dočkal vlastního stolku.

Stolek je přidělaný na sedačku a Lukášovi přinesl spoustu zábavy.

Kromě toho, že z něj může házet věci na zem (což člověka vždycky pobaví),
si u stolu může konečně pořádně číst.

A čtení to je pro Lukáše taky velká zábava.
Dokonce už mě umí ignorovat, protože je to, co čte
zrovna hodně napínavé.


A další zábava se stolkem spočívá v tom, že si máma myslí, že jsem za stolkem
pevně posazenej a nevylezu.
Ta se ale plete!

Pak tady mám pár obrázků z našeho výletu po keškách. Sice napadlo trošku sněhu, ale naštěstí ne tolik, aby nám to znemožnilo hledat skryté poklady. Lukáš se s chutí přidal k naší výpravě.

Průběh měl náš výlet stejný, jako vždycky.

Lukáš nejprve všechno pečlivě sledoval,
aby po zhruba hodině na čerstvém vzduchu...

...usnul jako nemluvně.

A teď novinky z domova. Lukáš už s chutí baští banány a jablka. Tedy ta jablka spíš cucá, ale opravdu mu jedou! A dneska (16.12.12) Pavla objevila, že Lukášovi začíná růst zub, takže teď do něj ta jablka začnou teprve padat!

Oslintám tátovi jabko!

Lukáš si našel v kuchyni kámoše.
Je to trouba.

No a poslední fotografie jsou z minulého týdne. Já jsem odjel na služební cestu do Itálie (kde bylo 7° C nad nulou, modré nebe a slunce), zatímco doma napadla sněhová nadílka. Pavla tedy vytáhla sáňky a trochu Lukáše povozila. Ovšem Lukáš ještě neumí vyvažovat a tak to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo.

Juchů mami, jdeme sáňkovat.
Poté, co Pavla Lukáše vyklopila a oklepala z něj sníh,
se zase začal chechtat.

A zase se utahal tolik, že doma hned usnul.
Všimněte si, jak se přikryl.

středa 5. prosince 2012

Mikulášská

Je tady Mikuláš. To znamená, že zítra bude Lukášovi rovných 9 měsíců. Takže na světě už zítra bude stejně dlouho, jako vydržel schovanej u mámy v břiše. Překvapuje mě, co všechno za tu dobu zvládl. Už se umí postavit, s dopomocí udělá pár kroků, zjišťuje, že když něco chce a zabrečí, tak to občas dostane (ne že by mně zrovna tenhle pokrok tolik těšil).


A pořád se chechtá

Plyšové hračky ho moc nebaví, spíš má radši věci, které může zkoumat. Takže raději než chlupatého tuleně má šuplíky v kuchyni. Dost ho baví knížky a časopisy (i když časopisy spíš ochutnává, než čte) a evidentně je po tátovi - jídlo mu udělá radost kdykoli a kdekoli. Ale po kom má to, že si pořád něco pro sebe mumlá, to netuším.

Ani vášeň pro stromy Lukáše ještě nepustila

Před dvěma týdny jsme si s Lukášem vyrazili na výlet a všichni jsme si to pořádně užili. My s Pavlou jsme sbírali kešky a Lukáš si mohl hlavu ukroutit, jak sledoval celou tu krásu kolem sebe.

Áleje

Takže to vypadá, že by ho mohly výlety bavit a, že se z něj nestane "Domadřepič". Což jsme mu usilovně vymáhali u všech sudiček.

Tady je dobře vidět, že platí úsloví o tom, že
se rodiče ve svých dětech vidí.

Kromě vymáhání u sudiček jsme taky vzali věci do vlastních rukou a na pěší výpravy ho pořád zvykáme. Zatím to jde dobře, ale je fakt, že momentálně je každý odpor marný. Navíc i zbytečný. Já mu to tolik závidím, že se pořád jenom vozí, zabalenej v teple, s celou rodinou na dosah. To musí bejt žůžo.

Rurální idyla

Ale jak pro koho. Boj s peřinou, či dekou bere Lukáš zodpovědně a statečně se odkopává při jakékoli příležitosti. Jenom někdy je spánek rychlejší...


Zazvonil konec a výletu je konec!