Andílek k zulíbání, nebo odjištěný granát?

Počínaje včerejškem započal Lukáš plnohodnotný život. Došlo mu, že největším potěšením je, jak jinak, cizí neštěstí. A tak začal zaměřovat svůj radar, o kterém jsem psal tady, už i na mně.

Vypadá jako pohodář, že?

Náš den tak získal novou rutinu: po ránu, když vstávám, to si mladý pán rád pospí. Takže leží v postýlce, spinká jako neviňátko, ale já moc dobře vím, že v duchu už kuje pikle. Další okamžik, kdy se potkáváme, je kolem oběda. To si přifrčím domů, lehce znaven z práce a těším se, jak si doma oddechnu před odpoledním pokračováním povznášejícího procesu získávání obživy. Ale to jsou jen mé bláhové sny.

Ještě u mámy, ale už se na mně chystá!
Vidíte ten pohled?!

Lukáš vyčká, až dojdu do kuchyně, políbím Pavlu a jdu se podívat na něj. V tu chvíli - přísahám - koukne na Pavlu, odhadne, který druh pláče bude nejlíp fungovat, a dá se do díla. Plakat přestane ve chvíli, kdy zjišťuju, že si asi v práci odpočinu líp a beru za kliku od auta.

Nejprve se mě snaží vystrašit pomocí gest!

Pak - předpokládám - další tři čtyři hodinky pospává a sbírá síly na večer. A jakmile mě zmerčí u dveří spustí nanovo. Protože není nelida, kolem půl šesté ztichne. "Prima," řeknu si a pustím si v televizi Doktora House. Nojo, ale to by Lukáš nemohl být moje dítě. Pravidelně ve chvíli, kdy v televizi génius lidského těla MUDr. House odhaluje další z prapodivných příčin neduhů svých pacientů, zahájí Lukáš další vysílání pořadu "Zničím Vaše nervy!" Takže nevím, jak dopadne můj oblíbený seriál, což Lukáše pochopitelně moc potěší a díky tomu je až do večera v klidu.

A už jede na plný pecky.

Poslední akustický výkon si schovává na čas před osmou hodinou. To už je umytý, zabalený a Pavla ho potřebuje na chvíli podržet, aby se mohla do postele připravit i ona. Jakmile s Lukášem osamíme v ložnici, začne poslední část každodenního koncertu, který končí diminuendem (v hudbě: zeslabení) načasovaným na Pavlin příchod.

Ale na druhou stranu, když už usne, je krásný!

No dobře, já vím, možná to trochu přeháním, ale zase ne tolik!

Poněkud prozaické vyprávění o druhém týdnu na světě

Ve druhém týdnu jsme již zaznamenali několik drobných změn. Předně Lukáš je podle paní doktorky na správném místě v tabulkách, které posuzují, kolik má nový člověk přibrat, aby z něj byl nakonec řádný člen lidské společnosti. Tedy nepřibírá ani moc, ani málo. A hlavně učinila zajímavou poznámku na okraj Lukášovy dokumentace. Já do té chvíle vůbec netušil, že novorozenci dostávají něco mezi občanským průkazem a žákovskou knížkou. My jsme jí říkali "žákajda", u toho dokumentu pro děti bych asi tedy volil název "mrňousajda". Ale to uhybám - tak tedy vězte, že Lukáš je: "pěkný, čilý". Tak se vyrábí šťastné děti a pyšní rodiče.

U maminky je mi nejlíp!

Denní režim stále ještě nenabral námi očekávanou pravidelnost. Zní to asi neuvěřitelně, ale Lukáš si vyžádá jídlo po dvou hodinách, a pak úplně klidně třeba po hodinách čtyřech. To jsou mi poměry! Jakmile trochu doroste, budu si s ním muset vážně promluvit. Jenom nevím, bude-li to něco platné. Ovšem tato nepravidelnost má evidentně několik negativních stránek. Kupříkladu k nám přijede návštěva. Lukáš nemá na naše kamarády náladu a JEŠTĚ NEŽ NÁVŠTĚVA ZAZVONÍ U DVEŘÍ, dožaduje se náš jinoch mléka. A s návštěvou je utrum. Nehledě na to, že si toto vystoupení pečlivě synchronizuje a většinou vydrží řvát ještě v těch několika minutách, kdy stojím ve dveřích a vysvětluji, že k nám teď nikdo nemůže, ale že je vše v pořádku.

Ale někdy se šklebím i na maminku.

Podobně trapná zakončení mívají naše výlety po okolí. Ten pacholek se nechá dvě hodiny klidně vozit po vsi, ale jak otočíme k domovu, jeho vnitřní kompas se propojí s vnitřním budíkem a Lukáš začne ječet, jakoby ho na nože bral. Jaká potupa je projíždět kolem zahrádek se spokojenými sousedy, s kočárkem, který je zjevně vybaven výkonovým zesilovačem, netřeba rozepisovat. Musím podotknout, že každé zazvonění zvonku v nás vyvolává záchvaty paniky. Jistě nás už někdo udal sociálce a u dveří stojí paní s přísným výrazem a průkazkou zařízení Klokánek, pro odchyt zlobivých dětí.

Nechtě mě, už jsem utahaný.

Co jsme s obavami čekali a co se naplnilo, byly černočerné věštby všech, kdo se doslechli, že máme kluka. Jediná obecně uznávaná reakce na prohlášení: "Mám syna!" je totiž "Tak to ho budou trápit prdy!" Souvislost mi uniká, já bych třeba odpověděl: "Jé, tak to je pěkné!", ale ne. Sudičky sudily a teď to máme. Existují na to nějaké prášky, v televizní reklamě vypadají krásně, jak splaskávají bublinky neblahé vůně, ale Lukáš si proti tomuto léku vypěstoval  imunitu již po prvním užití (zajímavý doplněk k článku Zásadní otázka, kde se věnuji tomu, po kom naše dítě je, že?!). Experimentálně jsme ověřili, že kapky celou věc zhoršují. Jediným lékem v boji s touto strašlivou chlapeckou chorobou se překvapivě ukázal sáček s nahřátým gelem, přiložený na břicho. (To ovšem udělá dobře každému, že?)

Nad čím asi dumá?

Takže máme teď doma o něco víc pláče, než minulý týden a Lukáš se ještě pořád nesměje (a ani neumí francouzsky), ale jistě všechno brzy dožene. Na druhou stranu, pláčem podle dědečka Honzy sílí plíce, takže to vypadá, že by z Lukáše mohl v brzké budoucnosti být dobrý potápěč. Alespoň podle zesilující úrovně hluku, kterou produkuje.

Zásadní otázka

Netrvalo to dlouho. Asi 13h 26 minut po porodu už byla na světě nejčastější otázka, která zrození potomka pronásleduje, jako berňák drobného daňového poplatníka:

Po kom to dítě vlastně je? 

Je po mamince?

Komu je Lukáš podobný, to vážně netuším - přišlo mi, že nos má po mamince, má ho přece tak malý. Ale je fakt, že jsem porovnával absolutní velikost nosu a odmítl vzít do úvahy, že mám o něco větší tělo. Když jsme byli v době těhotenství na vyšetření u MUDr. Čutky, první na co se zeptala Pavla bylo: "Bude mít hlavu jako tatínek?" Moderní genetická věda ústy tohoto lékaře Pavlu uklidnila, že porod hravě zvládne, protože hlavu má kluk vždycky po mamince.

Nebo po tatínkovi?

Mně Lukáš nejvíc připomíná, když se mu něco nelíbí. Dělá přesně ty samé otrávené ksichty jako já, mračí se jako já. No, v sobotu se naučil jako já vypláznout jazyk a teď už jen zbývá, aby se naučil smát jako já. První náznaky už tu jsou.

Těžko říct.
Ale bude z něj Superman! Všimněte si té pozice rukou...

Tady je podoba víc než zřejmá!

Celou debatu trefně ukončila teta Marta (tedy - moje teta, aby bylo jasno). Sestřenice Janina mi totiž napsala: 

>>My jsme mámou koukali na Lukáškovo fotky a máma pronesla památnou větu: „Bože, ten kluk je celej Vítek…….(odmlka)….anebo jsou všechny malý děti podobný Vítkovi!!!! (HA!HA!) <<

Táto mámo, já chci na výlet!

Doma si už všichni pomalu zvykáme na nový režim. Já pořád čekám, kdy přijde ta revoluce, před kterou mě všichni varovali, ale nic se neděje. Zatím se můj denní režim spíše stává víc pravidelný.

Luky Superman

Jediné potíže se spánkem spočívají v tom, že Lukáš pije hodně nahlas (chlemtá jak ožralý námořník po pátém rumu). Když jsem to konzultoval s odborným poradcem, MUDr. Stanislavem Klokočníkem, Triena s.r.o., poradil mi, ať si vzpomenu na No Frost ** (zápisky zde) - tam jsem noci vedle chrápajících kamarádů překonával se špunty v uších. Ale zas tak mi to nevadí, takže buď byl No Frost** přípravou na Lukáše, nebo je Lukáš přípravou na No Frost***, kde se už bez špuntů možná úplně obejdu.

On the Road / Na cestě

Nedočkavě ale s Pavlou pořád řeším, kdy už budu moct s Lukášem vyrazit na výlet. A ta přeslavná chvíle přišla v úterý, přesně týden poté, kdy se Lukáš narodil. Kolem půl třetí mi Pavla zavolala, že Lukáše balí a vyráží na první kočárkovýlet. Okamžitě jsem v práci vypnul počítač a vyrazil za nimi. Tohle si nemůžu nechat ujít.

Tady jsme doma.

Na prvním výletě a on to zaspí!

Sešli jsme spolu dolů k jezu. Voda Lukáše nechala absolutně klidným - jediné místo, kde se uráčil otevřít oči, byl kamenitý nájezd k jezu. Tam to totiž drncalo už tolik, že spát nevydržel ani náš závodní spáč. Ale sotva jsme na břehu řeky zastavili, oči pohotově zavřel a do konce výletu spal jako dudek.

Lukáš s maminkou

A teď všichni spolu

Pak jsme pokračovali podél řeky k hradišti a odtud po červené nahoru k Pilotovi. Cesta byla prakticky neprůjezdná a máme velké poučení - příště pojedeme jinudy. Ale pěkně jsme se všichni provětrali. Jediný, komu to nestačilo byl Lukáš a únavu z dlouhé cesty zahnal na terase, kde ještě hodinu pospával.

Voda!!! A Lukáš nic??

První týden

První Lukášův týden (z mého pohledu) byl velmi výživný.

Úterý (den 1.)
Odpoledne po porodu jsem se na něj šel podívat s rodiči (u nemocnice jsme se potkali s výpravou druhého mančaftu - Pavly rodiče nás tentokrát předběhli). Lukáš na mě chvíli koukal jedním okem (šetří totiž síly a tak pokud to není úplně nutné, používá jen jedno) a pak se rozhodl, že spaní je daleko lepší zážitek.

Lukáš v porodnici na chodbě

Po příjezdu domů jsem dohnal spánkový deficit - na rozdíl od Pavly jsem spal od sedmi do sedmi. Ovšem nenaspával jsem to jen tak zbůhdarma a nebyl jsem sám, kdo měl spánkový deficit.

Středa (den 2.)
Lukáš řešil nedostatek spánku přes den - takže ve středu prospal celou mojí návštěvu (tentokrát jsem dorazil v doprovodu strejdy Honzy a tety Helenky). Z toho důvodu si ani neprohlédl svojí první knížku - teorii kvantové mechaniky, kterou mu dal strýc Honza.

Ovšem ještě před tím mi poslala Pavla krásnou MMS zprávu - Lukáš se poprvé sám a bez pomoci napil! Obrázek ve zprávě byl doplněn komentářem: "Ten se má!"

Sláva!!!

Já jsem využil naspané hodiny večer. V hospodě Sahara se konalo Vítání nového eskimáka, za účasti Grónského klubu. Lukáš dostal pruhované námořnické triko a já opici.

Čtvrtek (den 3.)
Tímpádem jsem byl další den zase úplně mimo. Do nemocnice jsem přivezl tetu Alenu. Lukáš tvrdě vzdoroval jakýmkoli pokusům o sblížení a ihned si vyžádal krmení, takže návštěva byla velmi krátká. Za odměnu nám sestra vycídila doma okna, umyla podlahu a vypila kafe. (Ještě jednou Ti děkujeme!)

Pátek (den 4.)
Domácí příprava se vyplatila. V pátek v devět ráno jsem se dostavil do nemocnice naposledy - vybaven přenosným zařízením jsem Lukáše a Pavlu, v ten krásný a slunečný den vyzvedl. Tak jsme všichni spolu v krásném a vysmýčeném domě!

Sobota (den 5.)
Sobota proběhla ve znamení vody - Pavla byla doma s Lukášem a babičkou Milenou, já spolu s Honzou, Helenkou a dědou Honzou vyrazil na krátké splutí Vltavy (popis naší cesty zde).Ale už od Dívčáku jsem byl celý nesvůj, jak to doma jde a ačkoli jsem měl zcela jistě nejpomalejší plavidlo, hnal jsem skupinu (daleko za sebou).

V sobotu ráno.
(ty pupínky zmizely do večera)

Doma se mezitím děly překotné věci - Lukáš byl poprvé nabalen a zabalen a trávil první hodiny svého života mimo dům. Odpočíval v kočáru na terase a dával pozor na to, aby máma s babičkou dobře přesadily pažitku (táta totiž potřebuje stěhovat kompost.)

Poprvé venku

Neděle (den 6.)
Zatímco já jsem vyrazil do Krumlova na bazén (pravidelný trénink s Grónským klubem), Pavla zůstala s Lukášem doma. Tento den byl význačný tím, že to byl první den, kdy se nic význačného nedělo.
Tak skončil Lukášův první týden na světě.

A je na světě!

Podle lékařů měl Lukáš přijít na svět 4.3.12 - my s Pavlou jsme to tipovali na 7.3.12. Nakonec se trefil někam mezi. V úterý 5.3. jsem si šel v devět večer číst. Pavla si najednou začala stěžovat na opakované bolesti, a že prý jsou to buď "poslíčci", nebo porod. Jak to máme ale poznat?

Takže jsem se Věčně zpívajícím lesům mohl věnovat jen okrajově, protože jsem musel neustále sledovat budíka a počítat, kolik minut uběhlo od minulé bolesti. Pokud jste po uši potopeni v dobrodružstvích starého Daga, není odečítání a zapamatování si počtu minut zrovna jednoduchá záležitost, ale i tak jsem se dobíral stále stejného výsledku. Pořád to bylo plus mínus pět minut. Po chvíli jsem už mohl Pavle, když se jí trochu ulevilo, říkat: "Bacha, teď to přijde!" Ve chvíli, kdy na Medvědím dole rodila Adelheida, což bylo kolem 11:00 našeho času, jsme seznali, že déle čekat nebudeme. Já jsem si dal druhou večeři, po ní kafe, popadli jsme Pavly evakuační zavazadlo a vyrazili do nemocnice, kam jsme přijeli asi v půl dvanácté.

Tam jsem měl hodinovou pauzu v čekárně. Nic se nedělo, tak jsem si dál v klidu četl. Ale kolem půlnoci - půl jedné pro mě přišla sestřička, musel jsem se navléknout do bílého hábitu, do kapes jsem nacpal foťák a mobil a dorazil na sál.

Pavla se snažila porodu vyhnout, tak se schovala personálu do sprchy. Hm. Tahle finta jí ale nevyšla a po chvíli nás odtud vyhnali. Když kolem jedné přišla ta chvíle, kdy musí rodička opravdu zabrat, Pavla to jednou zkusila, ale vzápětí s tváří zkroucenou bolestí prohlásila: "Tak tohle tedy nedám!" a zatvářila se, že odchází. A ať si to tam pan doktor, sestřičky a já nějak dořešíme. "Mladá paní, tohle ale dokončit asi budete muset," usadila ji vzápětí jedna z hodných sester.

Čas se neuvěřitelně vlekl dál. Kolem třetí hodiny si Pavla povzdechla: "Ale nám na školení říkali, že až začneme dýchat jako pes, tak už to nebude dlouho trvat. Tak dvacet minut!" Právě kolem ní procházela Zlá sestra (bylo to fakt jako u výslechu - jedna hodná, jedna zlá) a jen na půl hu** (pusy) prohodila: "Tak to vám mladá paní řekli špatně!"

Bolesti se stupňovaly, a protože byl Lukáš špatně natočen (obličejem nahoru, nebo dolů - já nevím, kam má být, ale prostě na tu druhou stranu), nutily sestry Pavlu k rozličným a zřejmě bolestivým prostocvikům. Já se mezitím lehce nudil a padal z malé otočné židličky, která mi byla přidělena jako moje výsostné území. Tedy padal jsem, protože jsem beznadějně usínal.

Lukášova první fotka

Ale kolem půl čtvrté se najednou začalo něco dít, sestry poletovaly, přichvátala doktorka a ve 03:50 se Lukáš narodil. To bylo radosti! To bylo dojetí! Do té doby jsem si říkal, proč většina sester chce dělat na porodnici, vždyť je to taková nuda, ale v té chvíli jsem to pochopil. Byl to cvrkot a veliké vzrušení a radost. Asi pro všechny.

A tady už trénuje, jak bude držet kajakářské pádlo! 

Já si rozradostněn Lukáše vyfotil a začal si balit svých pět švestek, ale kdepak! Porod není jednoduchá záležitost: "Tak a teď vás tu s maminkou a Lukášem necháme dvě hodiny o samotě," vychrlila hodná sestra. Přitrouble jsem se usmál, poděkoval a v duchu si říkal: "No těpic, co tady budeme ještě dvě hodiny dělat?"

Za chvilku otevřel jedno oko!
Byl jsem první, koho na světě uviděl.

Nakonec jsem byl rád, stejně jako jsem byl rád, že si mně Pavla k porodu vyžádala. Stálo mi to rozhodně za to. A všem se omlouvám, že si tu dělám legraci z takových vážných věcí, ale já už jsem takový. Je mi jasné, že pro Pavlu to taková sranda nebyla a moc si jí vážím, že to dokázala.

S maminkou.

Pavlo, děkuju ti. 

. 

První zápis

Konečně mě napadl nejjednodušší způsob, jak zveřejňovat Lukášovy fotografie a občas i nějaké zprávy. Založím mu blog!



Pro začátek nějaká data:

• 12. 07. 2011 mi Pavla po návratu z Islandu oznámila, že její nevolnosti na trajektu nepramenily z rozbouřené hladiny moře (ta totiž vůbec rozbouřená nebyla), ale protože "čekáme miminko!" 
• 26. 07. 2011 jsme dlouho do noci debatovali a nakonec vybrali jména: Martina a Lukáš. (Já jsem ještě dlouho potom trval na tom, že to bude Martina)
• 04. 06. 2011 Pavla byla na prvním ultrazvuku. Vše bylo v pořádku a VIDĚLA PRSTY!! Do kolonky "počet plodů" napsal pan doktor: "1x".
• 27. 08. 2011 jsme odjeli na výlet do Nových Hradů, kde jsme studovali knížku "Líný rodič" a moc se těšili na domácí práce prováděné lidskou silou.
• 29. 08. 2011 Pavla přinesla  z ultrazvuku první obrázek

Na tomhle obrázku jsem nerozeznal skoro nic 

• 19. 11. 2011 na výletě Českou Kanadou spořádala Pavla k snídani 3,5 rohlíku!
• 24. 09. 2011 v krásném babím létě jsme se v hotelu Ostrovec ve Volyni vzali.
• 20. 10. 2011 proběhl tzv. "velký ultrazvuk" u MUDr. Čutky v Mladém. Pan doktor byl trochu zvláštní, ale všechno je v pořádku. Až na drobný detail, nebude to Martinka, ale Lukáš :-) Měří 25 cm a váží 350 g.

Je to kluk!
(Jak to poznali??)

Koncem února 2012 Pavle při kontrole neustále vytýkali, že se Lukáš málo hýbe, tak byl závěr těhotenství trochu nervózní, ale dopadlo to dobře a Lukáš přišel na svět 6. 3. 2012 ve 03:50. Vážil 3,8 kg a kolik měřil nevíme, protože to se už neměří. Ale když odcházel v pátek 9. 3. z nemocnice, měřil 51 cm.