Koncem léta přišel čas dovolené. Pravidelné řešení, vyjet s dětmi zase na kajak jsme zavrhli, změna je totiž život! Na poslední chvíli jsme zamířili do Moravského krasu. Všude plno, ale penzion Kůlna hlásil přes týden volno. Ubytovali jsme se tedy kousíček nad Brnem s možností vyrazit na všechna zajímavá místa, která kras nabízí.
Tedy - penzion má tři malé chybičky. Kromě nulové zvukové izolace (ležíte v pokoji, ale máte z přímý přenos z chodby a přilehlých pokojů), špatného, opravdu špatného kuchaře, tam mají ještě netěsnící žumpu přímo pod okny pokojů. Ale tím negativa končí. Zbytek byl opět vesmírný.
 |
| První den |
 |
| Kůlna |
První den jsme si vyrazili k Rudickému propadání. Propadák to věru nebyl. Kluci ušli nějakých 12 km, nejprve okolo Dubového rybníka, pak podél rybníka Olšovce a poté dlouhým lesem. Nakonec jsme došli k místu, kde Jedovnický potok mizí hluboko pod zemí. Tajemno. Kluci zůstali stát s hubama dokořán a my popravdě taky. Že potoky končí někde v jezeru, či moři jsme zvyklí, ale pod zemí?
 |
| Prošli jsme skrzevá krásné louky. |
 |
| Klukům nestačily kytky na louce, museli je nosit i na sobě. |
 |
| A v těch loukách se hoši doslova ztráceli. |
 |
| Není divu! Louky to byly přenádherné. |
 |
| Jako fakt, krása! |
 |
| Krvavec toten, alias Krkavec totem. Momentálně nejoblíbenější rostlina v naší famílii. |
 |
Míjeli jsme i, ehm, alej roku.
Když tedy myslí, ale my už viděli áleje mnohem krásnější.
Možná by se porota mohla trochu porozhlédnout. |
 |
| Potok, propadání a ... voda je náhle pryč! |
 |
| Lesy jsou v Krasu podivné. |
 |
| Tyhle houbičky Fandu, mykologa století, fakt vzaly. |
Za Propadáním jsme došli k Amfiteátru, nebo Kolíbkám. Místo, které má genia loci. Jestli někde, tak právě tady museli ty pravěký lidi žít. Jeskyně, louka, místo pro lov sobů a mamutů jako stvořené. Kluci našli vleké množství mamutích zubů, černých a zelených vápencůch a tím je to jasné.
Zbývala cesta do Rudic k větrnému mlýnu. Tam, v souladu s moravskou tradicí, bylo přes oběd zavřeno, takže jsme se dovnitř nepodívali a mazali jsme přes louky a pole zpátky k Jedovnici. První den skončil pod velikým stanem před Kůlnou. Pochutnávali jsme si před první večeří na nanucích a netušili, co kuchař uchystá. Měl to být pstruh, vypadalo to tak, ale chutnalo to děsně. Tak jsme šli spát tak trochu nalačno.
 |
| Kolíbky |
 |
| 1. Pravěký muž František |
 |
| 2. Pravěký muž Lukáš |
 |
| Pravěký muž č. 2 a pravěká matka Pavla |
 |
| A šlapeme zpět. |
 |
| Nanuky, nejlepší jídlo v pezniónu. |
Druhý den jsme si to neohroženě namířili na nejzásadnější místa Moravského krasu - Macochu a Punkevní jeskyně. Na webových stránkách CHKO, či co to je, jsme se dočetli, že místa na prohlídku jeskyní jsou rezervovaná do poloviny října, ale drzé čelo je poplužní dvůr. Zašli jsme na kasu a poptali se co a jak. A vida, našlo se místečko v 13:20. Zvláštní.
Tak jsme vyjeli lanovkou na Macochu, jak vám Lukáš teď poví, jmenuje se tak protože tam nějaká macocha chtěla zabít svojeho syna a na rozdíl od něj se nechytila pořádné větve a spadla dolů. Výhled dolů, to je zážitek. Pak jsme sešli pomalu dolů a nutno říct, že ještě ze Spodního můstku je pohled na dno velkolepý. A to jsme netušili, jaký pohled je zespodu nahoru!
Po obědě jsme napochodovali do jeskyně a nestačili se divit. Moderní doba vyžaduje, aby průvodce jiskřil humorem, pokud možná co nejvíc suchému. A tak jsme se sice mnoho nedozvěděli o krasových jeskyních, ale zase jsme se mohli zasmát, až jsme se za břicha popadali.
Po jeskyních nás čekala ještě plavba po Punkvě. To byl zážitek i přes další vtipné a humorné vyprávěnky pana kormidelníka. Jízda na lodi hluboko pod zemí je opravdu zvláštní a silný zážitek. Byli jsme z toho mimo úplně všichni.
Pěšky zpátky do Skalního Mlýna k autu a zase domů. Kuchař přitlačil a po telecím a pstruhovi přišla na řadu kachna. Když nám to donesli, z Fandovy porce tekla krev. Mladý pán vytřeštil oči a prohlási: "Chudák kachna!" Jíst se to moc nedalo, ale pomalu jsme si začali zvykat.
 |
| Kam vyrazíme dneska? |
 |
| Macocha ze Spodního můstku |
 |
| Pohodička |
 |
"Tatí koukej, tady rostou bramboráky."
Prohlásil Franta. |
 |
| Macocha odspoda. |
 |
| Nad čím to Fanda dumá? |
 |
| S tímhle klackem Fanda běžel asi tři kiláky. |
 |
| Tvrdil, že je to vysavač a že čistí silnici. |
Předposlední den jsme vyrazili do "muzeja". Vybrali jsme muzeum včelařství. Parádně připravená expozice, rozsah tak akorát na naše dva mládežníky a kupodivu zajímavé i pro dospělé. Z muzea jsme vypochodovali na rozhlednu. Tam fičel silný vítr a Fanda dostal trochu strach, že to s námi spadne. Lukáš bezstarostně pobíhal po horní plošině, ale mladší brácha popadl mámu a táhl ji dolů, že ji musí zachránit. To se povedlo, přežili oba!
Copak nám chybí v inventáři navštívených pamětihodností? Jasně, zřícenina. A tak hurá na Blansek. Tajemné místo, kde se kluci vyřádili. Stříleli, hasili, běhali a dělali bůhvíco ještě. Fyzický výkon a dvě hladové večeře v předchozích dnech vedly k tomu, že při návštěvě hostince proběhla totální vyjídací akce. Fanda snědl zhruba dvě dospělácké porce svíčkové a konečně začal vypadat, že se najedl. Ale věděl, proč to dělá. Večer mělo být jehněčí, z toho jsme nesnědli ale téměř nic. Naštěstí jsme byli plní od oběda a tak nám to ani nevadilo.
Po obědě jsme ještě zajeli ke Sloupsko-šošovským jeskyním. Oficiální prohlídku v délce 70 minut jsme vzdali a prošli se kolem a nakoukli jen do boční jeskyně. Tím dlouhý den v podstatě skončil. Kluci už jen navečer zkoušeli prodávat houby okolojedoucím cyklistům, obchodní úspěchy však nezaznamenali.
 |
| Muzeum včelařství |
 |
| Takhle to vypadá, když se řekne: "Mám v hlavě jako v úlu." |
 |
| Fanda s mámou a strachem v očích. |
 |
| Bezejmenná alej, tisíckrát hezčí, než výše zmíněná Alej roku. |
 |
| Divizna |
 |
| Blansek |
 |
| Kluci řádili jako černá ruka |
 |
| Vůči zamilovaným má respekt i kůrovec. |
 |
| Došly síly |
 |
| Ze života hmyzu |
 |
| Fandova druhá porce |
 |
| Nick Cave |
 |
| Sloupsko-šošovská jeskyně |
 |
| Fanda a skála ve tvaru lodní přídě. |
 |
| Naši boys |
Poslední den jsme po cestě domů zajeli do Křtin. Chtěli jsme vidět místní kostnici, ale není snadno dostupná a dohadovat se s panem farářem se nám nechtělo. Tak jsme vzali zavděk kostelem. Santini! Pecka! Zůstali jsme zase paf. To je zážitek i pro nás, kteří se sakrální architektuře nijak soustavně nevěnujeme. Kromě nás si krásy kostely mohutně vychutnávají hejna rorýsů. A moc jim to na tom baroku sluší.
Křtinami jsme se rozloučili s Moravou a poslední zastávkou na cestě domů byla výborná (konečně!) restaurace v Kamenici nad Lipou. Tam nám zachutnalo natolik, že jsme si prošli i zámek a domů dojeli až pozdě odpoledne.
 |
| Měsíc, rorýsi a Santini |
 |
| Santini & Jindrlové |
 |
| Santini sám o sobě |
 |
| Luky v Kamenici |
