2012 - naposledy

Na Silvestra roku 2012 jsme vyrazili směrem k Trhovým Svinům. Vzali jsme to přes Kaplici, kde jsme měli sraz s Honzou a Helenkou a společně jsme dojeli do Borovnice. Honza cestou ztratil a pak našel klíče od bytu, takže bylo veselo.

Za Besednicí je rozhledna

Na rozhlednu ovšem Lukáš nešel a chechtal se na nás z kočárku

Kousek od Besednice je rozhledna Slabošovka (kam na ta jména chodí?), kde jsme si odpočinuli a Lukáš se pochlubil novým zubem. Tedy má dva, ale na fotce je vidět jen jeden.

Pirát dvouzubý

Rozhled byl krásný

Z rozhledny je pěkně vidět, ale fičel studený vítr a tak jsme rychle upalovali zpět k autu na náves. Náves v Borovnici oplývá jednou zajímavostí, je tam památný strom a je to smuteční vrba. Vrbu jako pamětihodnost jsem asi viděl poprvé.

Co to ta máma chce?

V tu chvíli se s námi rozloučili Honza a Helenka, kteří měli namířeno na chatu. My jsme pokračovali dál na Sviny. Zastavili jsme u "Tajemných kamenů". 

Pavla mává navigací - to znamená, že se neztratíme

Horská prémie, až sem to Pavla vytlačila!

A tady musím pro naši mámu ocitovat, co jsem se o nich dozvěděl na internetu:

"Kladná energie tu působí pouze před dřevěným sloupkem s kapličkou, kde můžeme asi v půlmetrové vzdálenosti vyslovit svoji prosbu. Za sloupkem je naopak bod s negativní, škodlivou energii. (citováno z knížky ing. Kozáka: Tajemná místa na samém jihu Čech)." 

Já i máma totiž autora tohoto veledíla osobně známe. 

Tajemná Pavla

Kameny jsou na krásném místě, ten "tajemný" má v sobě jakýsi lavór, plný kalné vody. V jejím odrazu jsem vyfotil Pavlu, pocákali jsme se navzájem, abychom byli v novém roce všichni zdraví, a pak už zbývalo jen se zastavit na obědovečeři ve Vráži. Jídlo tam za nic moc nestálo a bylo tam nakouřeno, ale na druhou stranu, Lukáš byl ve Vráži pěkně v ráži.

Ve Vráži, tam bylo veselo.

A úplně nakonec dne jsme dojeli na návštěvu k prababičce Mileně, která nás pohostila samými dobrotami: cukrovím, chlebíčky a čajem. Tak vlastně začala oslava Lukášova prvního Silvestra. A po jejím skončení se Lukáš nechal slyšet, že přeje všem čtenářům svého blogu:

Všechno nejlepší a hodně štěstí a zdraví do roku 2013! 

 

Výlet do Tróje

Skoro úplně na konec krásného roku 2012 jsme si s kamarády domluvili návštěvu ZOO v pražské Troji. Moc jsme se na to těšili, koneckonců jsme se s nimi pohromadě naposledy viděli někdy v září v Chorvatsku. Lukáš vzal přípravu dokonale a poté, co jsme mu vyprávěli o lachtanech, rozhodl se, že až bude velký, bude lachtanem. Zatím mu to jde.

Jóó, budu lachtanem!

Ráno začalo výborně - sraz u vrat do ZOO byl domluven na 10:00. My jsme pochopitelně zaspali a vstali někdy kolem 09:00. Po krátké a lehké snídani jsme naskákali do auta. V tu chvíli Lukáš znovu usnul, jako když ho do vody hodí. No, spíš jako když ho hodí do postele, jak vidno z první fotky, ve vodě moc nespí. A protože spal, vynechali jsme všechny zastávky na kafíčko a podobně a jeli do Prahy, jako o život.

Stavitel lodí Standa se v ZOO mohl věnovat svému velikému koníčku.
Tady vymýšlí, jak se bude dělat dětská loď.

Do ZOO jsme tak dorazili s asi hodinovým zpožděním, ale o nic jsme nepřišli. Kamarády jsme přesně podle plánu dohnali v pavilónu opic. Tedy goril. Kromě kámošů jsme tady uviděli taky čerstvě vylíhnutou gorilu. Ta spala, stejně jako její maminka a většina zvířat v zahradě. Nám to ale nevadilo. Lukáš stejně vnímá jen výrazně zabarvená, nebo pohybující se zvířata. Spící gorila je pro něj zajímavá asi jako kámen vedle cesty. 

Ideální zvířata - jen kdyby se mohlo blíž

A tak se ponejvíce věnoval pozorování dětí, kterých je zahrada taky plná. Ze zvířat zřejmě ocenil jen lední medvědy, tygra a žirafy. Žirafy na nás chvíli vystrkovaly zadnice, ale i tak patřily k tomu nejlepšímu, co jsme v zahradě navštívili. Navíc jsme u jejich pavilonu oslavili svou kešku číslo 400! 

Keška č. 400!!!

Ale to už přišel konec výpravy a roku. Oboje bylo bezva a těšíme se na další.

To je ale partička.

Vánoce na Kvildě

Lukášovy první Vánoce jsme naplánovali oslavit na Kvildě. Byli jsme tam před dvěma lety v penzionu Kilián a docela se nám to líbilo. Tedy s pašeráckou slávou Šumavy má tenhle moderní penzión pramálo společného (tady najdete odkaz: Penzión Kilián), ale bydlení je tam pohodlné a šumavská vánoční atmosféra se nám tenkrát dost zalíbila.

Vánoce, vánoce přicházejí...

Ale člověk míní - dva dny před štědrým dnem mně zase vzaly záda a namísto na Šumavu jsme jeli do... No prostě zůstali jsme doma. Lukáš alespoň doma stihl vánoční dárky od tety a strejdy a babiček a dědečků. My s Pavlou si obzvlášť pochvalujeme nafukovací chodící válec z Doubravice. Lukáš z něj má strach a tak jsme jej zaparkovali před rádio. A od té doby mu Lukáš dal pokoj a už neotáčí knoflíkem hlasitosti na maximum.

V neděli jsem se o sto šest léčil a tak jsme nakonec na Štědrý den s jednodenním zpožděním na Kvildu nakonec přeci jen vyrazili. Penzion se nezměnil - jen jsme tentokrát nebyli v sami. Kouzlo vánoc na horách objevila spousta dalších rodin a my jsme tak byli ochuzeni i o barvité zážitky z minulého pobytu. To třebas například ve dvě v noci dorazil k penzionu nějaký neodbytný nápadník slečny recepční a dvě hodiny v mrazu a tmě mačkal na zvonky od všech pokojů, včetně našeho. A my tenkrát jen doufali, že k nám nezačne do prvního patra šplhat. 

Á propos, když už mluvím o mrazu, letos to bylo hodně slabé. Na štědrý den kolem 10 °C. Já ještě moc nechodil a tak s Lukášem vyrazila do terénu jen Pavla. Nakonec jsme nevezli ani sáňky a jak vidíte, dobře jsme udělali.

Vánoční šumavská idyla

Ke štedrovečerní večeři nám až na náš pokoj s poetickým jménem "Roklan" donesli parodii na rybu. Bylo to filé s nějakou sýrovou hmotou. To bylo tedy poněkud smutné, po nějakých 40ti letech poprvé bez kapra :-) Ale pak už začalo rozbalování dárků. Lukáš si to moc užíval. I když popravdě víc než dárky samotné (ponožky, dřevěný vláček, knížky) se mu líbily roztrhané barevné papíry, do kterých byly dárky úhledně zabalené. Na ty cáry papíru se vrhal, mačkal je, trhal a když se nikdo nedíval, občas je i ochutnával. 

Po večeři

Pochopitelně jsme se podívali i na nějakou pohádku, i když ta na Štědrý večer se nám líbila mnohem míň, než ta, co šla na Boží hod. A dlouhý program a horský vzduch udělali s Lukášem své...

Jak to jenom dělá?
Všimněte si, že polštář má pod nohama.

Na Boží hod si počasí vymyslelo ještě jedno vylepšení - kromě toho, že pořád bylo nějakých 7 °C nad nulou, se spustil déšť a vítr. Bezva počasí na vycházku. Nás ovšem od keškování nic neodradí a tak jsme dali jednu multikeš. To znamená, že jsme chodili po celé Kvildě, počítali okna, sloupky na mostech i písmena na pamětní desce, abychom na závěr sedli do pekárny, kde jsme si u piva a kafe spočítali, kde je výsledný poklad ukrytý. Nemůžu to tu vykecat, ale mají ho na Kvildě pěkně všichni na očích.

Počasí, že by psa nevyhnal. A my do toho vyrazili i s dítětem.

   

A překulil se večer. A my se i s Lukášem, pěkně po vzoru Tří veteránů, váleli a užívali si toho, že nikam nemusíme, jsme pěkně všichni pohromadě a slavíme si Vánoce.

Kamarádi, budeme se válet!

Bylo to prostě bezva. A nakonec při odjezdu došlo i na ten sníh. Tak nám zbývá jediné - vymyslet, kam pojedeme napřesrok.

Dítě štěstěny

Lukáš bude mít v životě velkou kliku! Já jsem totiž nikdy nic v žádné loterii, nebo něčem podobném nevyhrál. Až teď! A pro Lukáše.

Na webu Hiking in Finland se účastním celý prosinec otevírání adventního kalendáře. To spočívá v tom, že každý den vyplním mail a odpovím na nějakou lehkou otázku. Pak jsem zařazen do slosování o výhru z toho dne. Většinou jsou to nějaké věci na táboření (batohy, vařiče apod.), tedy záležitosti jen a jen pro mně.

No a najednou v neděli tam byla tahle krásná švédská kombinéza, kterou určitě neobleču. Ta je jasně pro Lukáše.

To bude švihák!!!

Ještě jsem si z toho dělal legraci a říkal Pavle, že to určitě vyhrajeme. A bingo! V pondělí ráno jsem dostal mail, že je naše. Teď si jenom máme vybrat jakou chceme velikost a barvu.

To je tedy něco. Doufám, že to takhle půjde i nadále a hned, jak začne chodit, budu Lukáše posílat do trafiky pro výherní losy.

Předvánoční paběrky

V rámci předvánočního úklidu jsem prohledal paměťové karty našich fotoaparátů a našel ještě pár důležitých záběrů z poslední doby. Tady jsou i s komentářem.

Nejprve série "Nový stolek":

Lukáš se konečně dočkal vlastního stolku.

Stolek je přidělaný na sedačku a Lukášovi přinesl spoustu zábavy.

Kromě toho, že z něj může házet věci na zem (což člověka vždycky pobaví),
si u stolu může konečně pořádně číst.

A čtení to je pro Lukáše taky velká zábava.
Dokonce už mě umí ignorovat, protože je to, co čte
zrovna hodně napínavé.

A další zábava se stolkem spočívá v tom, že si máma myslí, že jsem za stolkem
pevně posazenej a nevylezu.
Ta se ale plete!

Pak tady mám pár obrázků z našeho výletu po keškách. Sice napadlo trošku sněhu, ale naštěstí ne tolik, aby nám to znemožnilo hledat skryté poklady. Lukáš se s chutí přidal k naší výpravě.

Průběh měl náš výlet stejný, jako vždycky.

Lukáš nejprve všechno pečlivě sledoval,
aby po zhruba hodině na čerstvém vzduchu...

...usnul jako nemluvně.

A teď novinky z domova. Lukáš už s chutí baští banány a jablka. Tedy ta jablka spíš cucá, ale opravdu mu jedou! A dneska (16.12.12) Pavla objevila, že Lukášovi začíná růst zub, takže teď do něj ta jablka začnou teprve padat!

Oslintám tátovi jabko!

Lukáš si našel v kuchyni kámoše.
Je to trouba.

No a poslední fotografie jsou z minulého týdne. Já jsem odjel na služební cestu do Itálie (kde bylo 7° C nad nulou, modré nebe a slunce), zatímco doma napadla sněhová nadílka. Pavla tedy vytáhla sáňky a trochu Lukáše povozila. Ovšem Lukáš ještě neumí vyvažovat a tak to dopadlo tak, jak to dopadnout muselo.

Juchů mami, jdeme sáňkovat.

Poté, co Pavla Lukáše vyklopila a oklepala z něj sníh,
se zase začal chechtat.

A zase se utahal tolik, že doma hned usnul.
Všimněte si, jak se přikryl.

Mikulášská

Je tady Mikuláš. To znamená, že zítra bude Lukášovi rovných 9 měsíců. Takže na světě už zítra bude stejně dlouho, jako vydržel schovanej u mámy v břiše. Překvapuje mě, co všechno za tu dobu zvládl. Už se umí postavit, s dopomocí udělá pár kroků, zjišťuje, že když něco chce a zabrečí, tak to občas dostane (ne že by mně zrovna tenhle pokrok tolik těšil).

A pořád se chechtá

Plyšové hračky ho moc nebaví, spíš má radši věci, které může zkoumat. Takže raději než chlupatého tuleně má šuplíky v kuchyni. Dost ho baví knížky a časopisy (i když časopisy spíš ochutnává, než čte) a evidentně je po tátovi - jídlo mu udělá radost kdykoli a kdekoli. Ale po kom má to, že si pořád něco pro sebe mumlá, to netuším.

Ani vášeň pro stromy Lukáše ještě nepustila

Před dvěma týdny jsme si s Lukášem vyrazili na výlet a všichni jsme si to pořádně užili. My s Pavlou jsme sbírali kešky a Lukáš si mohl hlavu ukroutit, jak sledoval celou tu krásu kolem sebe.

Áleje

Takže to vypadá, že by ho mohly výlety bavit a, že se z něj nestane "Domadřepič". Což jsme mu usilovně vymáhali u všech sudiček.

Tady je dobře vidět, že platí úsloví o tom, že
se rodiče ve svých dětech vidí.

Kromě vymáhání u sudiček jsme taky vzali věci do vlastních rukou a na pěší výpravy ho pořád zvykáme. Zatím to jde dobře, ale je fakt, že momentálně je každý odpor marný. Navíc i zbytečný. Já mu to tolik závidím, že se pořád jenom vozí, zabalenej v teple, s celou rodinou na dosah. To musí bejt žůžo.

Rurální idyla

Ale jak pro koho. Boj s peřinou, či dekou bere Lukáš zodpovědně a statečně se odkopává při jakékoli příležitosti. Jenom někdy je spánek rychlejší...

Zazvonil konec a výletu je konec!

Chlap jak hora

Lukáš zase dělá pokroky. Byl na pravidelné kontrole, kde bylo ověřeno, že je na svůj věk (8,5 měsíce) nadprůměrně vysoký (77 cm) a váží 9,5 kg. Takže kluk jako buk. Ale nedosti na tom. Zhruba před měsícem se mu (ovšem asi úplnou náhodou) podařilo použít nočník nejen na sezení, ale i pro účel, ke kterému je nočník určen! 

Nočník maskovaný za bicykl.

To vám bylo radosti. A vše pokračovalo dál. Po tom, co několikrát vynechal plavání, byl opět s Pavlou v bazénu. A ukazuje se, že plaváček bude po tátovi. Když se totiž poprvé vynořil po samostatném ponoru pod hladinu, vyfoukl z pusy přímo na mámu proud vody. Přesně jako táta, když eskimuje kajak a vynoří se. Je to takový "verlibí styl."

Ale zatím největší pokrok se ukázal dneska (19.11.12). Lukáš si se mnou chvíli hrál, pak si proti mě sedl a něco důležitého mi vykládal. Potom ke mně natáhl ruce, tak jsem mu podal svoje a v tu chvíli se Lukáš úplně lehounce a hlavně skoro SÁM ZVEDL NA VLASTNÍ NOHY!!!

Vidíte, já se umím postavit na vlastní nohy!

Zima je tady - a rýma přišla s ní

Na konci října přišel letos první sníh. Lukáš na něj koukal jako - no, jak se říká, koukal na něj jako zjara. Pavla ho nabalila do zimní čepice, která je bezva, protože chrání krk a tak už není zapotřebí motat si kolem krku šálu, na ruce dostal rukavice (vypadá v nich jako postižený bezprsťáček) a vyrazili jsme k jezu.

Ještě v předsíni.
"Hej, co to na mně navlíkáte? Jdeme přece jenom k jezu, nebo ne?"

Jenže jako rychle přišel, tak stejně rychle sníh i odešel. Těch 300 metrů v lese byl hotový očistec. Vlhko, kapající voda z odtátého sněhu, stíny a na zemi čerstvě napadané barevné listí pod vrstvou tající břečky. Není divu, že od téhle studené procházky se Lukášovi zhoršila rýma, kterou předtím dostal ode mně. Já ji zase o dva týdny dřív převzal od Pavly.

A táhne se to dál a dál - na plavání jsme nebyli už třikrát a dneska (to je po týdnu) rýma skočila zpátky na Pavlu. Už aby přišel pořádný mráz a všechny ty ošklivé bacily spálil! A s mrazem by mohl přijít sníh, abychom mohli vytáhnout sáňky od strejdy Honzy a tety Helenky a Lukáše pořádně povozit!

"Aha! Tady je docela zima" A cop je to bílé všude kolem?"

V pralese

V předpovědích hlásili příchod inverzního počasí s tím, že v Novohradských horách a na Šumavě má být o víkendu krásně. Neváhali jsme a na poslední chvíli se objednali do penziónu Lesovna Žofín. Bylo to vážně akorát, protože měli úplně obsazeno, ale chvilku poté, kdy tam Pavla volala se někdo odhlásil a tak na nás zbyl krásný třípokojový parmazán. Totiž apartmán.

Předpověď zněla jasně - inverzní charakter počasí.
Takhle to vypadalo v praxi.

Původně jsme sice chtěli jet už ve čtvrtek na noc, ale nakonec jsme se na cestu vyhrabali v pátek dopoledne. Vzali jsme to přes Malonty a hájovnu nad Bělou, kde jsem trávil dvě, nebo tři léta při vedení dívčího oddílu Šlápoty. Je to pořád boží místo!

Za hájovnou na Bělé

Pak už jsme to vzali na Leopoldov, Pohorskou Ves a Černé Údolí, kde jsme zajeli do lesa a vynořili se až u lesovny. Tam jsme zjistili i důvod, proč měli plno - Živana Stupková, u které Pavla během těhotenství cvičila jógu, tam pořádala víkendové cvičení. A v kuchyni se o hladký průběh staral Petr Robot Stupka. Robota znám právě ze Šlápotského období, takže nás čekalo legrační seznamování - Živana Robotovi představila Pavlu a Živaně Robot představil mně. Majitel penziónu nám nabídl stravování spolu s jogíny, takže jsme měli tříchodové večeře, obsahující lahůdky, jako zeleninové carpaccio, rybí karbanátky, či jablka s kokosem.

Už jste někdy jedli rybí paštiku?
Ozdobenou sedmikráskami?
Na jáhlové kaši?
Já tedy ne, ale nemá to chybu.

Lukáš si přítomnost jogínů (tedy spíše jogínek) užíval taky naplno. Líbilo se mu, že je středem zájmu a že si ho pořád někdo půjčoval a dělal na něj takové to ťuťu-ňuňu. Ve chvílích, kdy si jej v plné hospodě nikdo nevšímal, se dožadoval pozornosti tím, že začal křičet a vískat. Vzhledem k tomu, že naše malá opička pracuje na hodně vysoké frekvenci, mu to fungovalo výborně. Jak zavřeštěl, už se k němu někdo vrhal a chválil ho, jak je krásný a šikovný. V hospodě jsme zjistili, že z něj možná nebude dendrolog, jak jsem již dříve psal, ale kuchař. Robot si Lukáše půjčil a odnesl do kuchyně, kde se to Lukášovi moc líbilo. Ani se nepodivoval nad tím, že ho nedrží ani táta, nebo máma, ale někdo úplně cizí. Vůbec nás nepostrádal. 

Zde pro změnu - rybí karbanátky na dvojí způsob,
k tomu křenová majonéza a pórkové šťouchané brambory.

Ale nejeli jsme do "novohradek" kvůli jídlu. První den jsme si udělali krátký výstup na Pivonické skály. Tam jsme chtěli ulovit kešku (což je taková hra, kdy se hledají pomocí speciálních přístrojů krabičky ukryté na různých místech), ale došly nám baterky, a tak jsme se zklamaně vrátili domů.

Slunce vychází nad Pivonickými skalami

V sobotu jsme se ale polepšili - udělali jsme si krásný výlet okolo Žofínského pralesa. Po cestě jsme sbírali houby (já našel skoro metrový hřib, úplně zdravý!) a také jsme pomáhali najít cestu dvěma rakouským slečnám se psy. I slečny i psi vypadali, že bloudí už docela dlouho. Jediný problém naší rady byl tom, že jsme z nich nedostali tu nejdůležitější informaci - kam vlastně chtějí dojít. I tak jsme je ale poslali směrem k Rakousku.

Lukáš u zavřené brány do pralesa.
Museli jsme jít okolo. Naštěstí!
S kočárem bychom se tam asi nikam nedostali.

Do Žofínského pralesa jsme tedy nakukovali přes plot.

Houby pořád rostou!

Pavla s kočárem peláší, jako kdyby jí za patami hořelo.

Po lesních cestách jsme došli do Stříbrné hutě, kde se Lukáš probudil a dožadoval se oběda. V teplém, sluncem prozářeném dni ho Pavla nakrmila nějakou baštou do Hami a pokračovali jsme dál, směrem na Skelnou Huť.

Dejte mi něco k jídlo, nebo sním vás.

To je álej!

Tahle cesta byla z celého víkendu nejkrásnější. Žlutě svítící javorová alej byla naprosto nezapomenutelná! Člověk měl chuť nikam dál nechodit, sednout si na mez a koukat na tu krásu, ale zase TAK velké horko nebylo.

Ještě jednou z té samé cesty.

Takže jsme to vzali na Huťský rybník a od něj zpátky. Do penzionu jsme dorazili po třetí odpoledne. Dali jsme si vynikající šišky s mákem a celý oběd poslouchali úplně vlezlého pána, který s námi seděl u stolu a nepustil nás k řeči. Pořád troubil něco o tom, kolik bere on, jeho dcera a syn, kde všude byl a koho zná. No hlava nám z toho šla kolem. Mě to odrovnalo tak, že jsem si zalezl do postele a na odpoledním slunci, které nám nakukovalo do pokoje jsem i s Lukášem usnul. Pavla si na slunci na terase četla a hned jak slunce zapadlo nás netrpělivě vzbudila se slovy: "Jdeme na procházku." Bohužel Zlatá Ktiš je vypuštěná, přístupová cesta na hráz nebyla zrovna pro kočárky a tak jsme se hned obrátili a šli na večeři. V sobotu jsme tak ušli i s kočárkem 19 kilometrů!

Po západu slunce

Kdepak, tohle není západ, to je východ slunce.
V neděli.

V neděli jsme se po snídani přesunuli do Pohoří na Šumavě. Měli jsme to namířeno k pramenům Lužnice (ty jsou totiž dva - český a rakouský.) Cesta z Pohoří k hranici je trochu nepříjemná, je totiž dost prašná a vzhledem k tomu, že se blížila doba oběda a celé Rakousko si to namířilo do Čech na oběd, byl tam dost provoz. 

Na cestě z Pohoří do Stadlbergu

Za vsí Stadlberg už se provoz uklidnil a tak jsme si to po silnici mašírovali jedna báseň. Našli jsme druhý pramen Lužnice a kousek za ním krásnou vyhlídku u takové vysoké skály. V té byl schovaný další poklad, který našla Pavla. Lukáše jsme zaparkovali kousek pod skálu a on si tam spokojeně vychrupoval, zatímco si rodiče  hráli.

Kde je Lukáš?
V kočáru!

Za tím kamenem je poklad!

Odsud je krásný výhled na celé Novohradské hory

Pak jsme ještě prozkoumali sjezdovku nad Karlstiftem - i s kočárem jsme jí nejprve vyšli a pak sešli dolů. Dost utahaní jsme se pak dovlekli k autu a s malou zastávkou u Jiřičského rybníka odjeli do nejbližší osvěžovny, na Baronském mostě. Úroveň jídla tady byla naprosto jiná, než jsme si za celý víkend zvykli. Na smažák na přepáleném pleji jsme čekali 55 minut, a stál s limčou celých 150 Kč, takže nic moc. Ale skvělý víkend to nikomu z nás nezkazilo.

Na obrázku to tak nevypadá, ale bylo to docela do kopce!

Za celou tu dřinu jedno jablko, to je mi spravedlnost.

U Jiřičského rybníka na Pohorském potoce.
Tady Lukáš úspěšně lovil vážky!

Co dodat? Víkend se nám mimořádně povedl, já jsem si užíval Lukáše jak to šlo a přijde mi, že zase trochu povyrostl. Ne až tak co do velikosti, ale jako by zase pobral trochu rozumu. Všechno zkoumá, prohlíží - musí to být něco, vidět poprvé žluté listí, vážku u vody, nebo si pohladit psa. Vlastně mu závidím. A doufám, že mu ta zvědavost vydrží hodně dlouho.