Z pastě

Dneska odpoledne jsme si s Lukym vymysleli, že se mrkneme na naše utajené místo, kterému říkáme Hadí ostrov. Je to houština, ve které rostou prapodivné stromokeře, všude mech a polámané ztrouchnivělé klacky. Prostě celkově dost tajemný kout lesa.

Jenže jsme šli zkratkou a tak jsme tam byli moc brzy. Co teď?

To dáme, táto.

Padlo odvážné rozhodnutí, že prozkoumáme kaňon, který začíná kousek pod naším Hadím ostrovem. Nejprve krátký sešup po zadku a když jsme se zvedli a rozhlédli, Lukáš prohlásil: "Tak. A jsme v pasti. Odsud se nikdy nedostanem." 

V pasti

Poměrně těžko prostupný terén.

Lukáš má pro strach uděláno.

Naštěstí jsme pořádní chlapi a bojovníci a tak jsme se odvážně drali vpřed, směrem dolů. Překonali jsme nespočet vývratů, kamenných polí, občas podlézali stromy, které přes kaňon vedly jako ohromné mosty a najednou se údolíčko před námi otevřelo. A jsme z pastě venku!!! (Lukáš skloňuje pasť - z pastě...) Ovšem tomu kaňonu už jméno zůstalo "Pasť"

Tajemná místa máme rádi.

Prošli jsme ještě podél potoka, kde jsme omrkli kytky rašící z listí (jaro je tady!) a podél Vltavy zpátky domů. Abychom nešli s prázdnýma rukama, Lukáš utrhl ze stromu strááášně dlouhej provaz. Protože neumí moc dobře "R", říká mu "povaz". A protože připomíná dlouhého hada, nakonec jej pojmenoval "pohad".

Táto, vyfoť mě tak, aby bylo vidět, jak je pohad dlouhej.

Jaro je tu.

Tak takhle my se v pátek odpoledne na jaře máme.