Pomeranč v písku

Čas letí. Lukáš už oslavil první měsíc na světě a získává stále větší a větší jistotu v tom, co z jeho chování působí ostatním radost (tyto aktivity pochopitelně omezuje, jak jen to je možné) i co je zdrojem drásavé nervozity jeho rodičů (ze stejných důvodů tyto dovednosti upevňuje a neustále rozšiřuje). Odhadnout co mě v televizi nejvíc zajímá, je pro něj naprostá hračka. Takže po kolika kilometrech letu spadla severokorejská raketa, nebo jak rychle reznou pláty na bocích Titanicu, zjišťuju po nocích na internetu. Zato když náhodnou přepnu na nějakou telenovelu, vím o tureckých podnikatelích úplně všechno, protože u toho Lukáš ani nedutá.

Série "Lukášovy předměty"
historicky první dudlík

V minulém týdnu se Lukáš zase osypal, proto nebude tento zápisek doplněn jeho podobenkou. Zkuste si představit kulatý červený pomeranč, který namočíte a hodíte do písku. No dobrá, TAK strašně nevypadá, ale určitě by mi v dospělosti za fotografie vzniklé v době jeho momentální indispozice nepoděkoval.

Série "Lukášovy předměty"
noční úbor našeho malého prince
(ty modré pytlíky, to jsou rukavice)

Proto rozjíždím nový projekt, či spíše sérii fotek: Lukášovy předměty. Uchovám tak pro jeho budoucí potěchu všechno, s čím přichází do styku a co mu jistě za těch 20-30 let bude k smíchu. Stejně jako mně přijdou k smíchu kabátky, které jsme nosili jako malí, nebo ty podivné stroje, o kterých rodiče tvrdí, že se jim už tenkrát říkalo "kočárky". (Já si ovšem myslím, že to bylo nějaké špionážní zařízení, pomocí kterého byl snímám povrch socialistických chodníků a zjištěné údaje byly pomocí poštovních holubů posílány do Západního Německa. Vida i my jsme vlastně odbojáři!)

Série "Lukášovy předměty"
postýlka zapůjčená od kolegyně z práce
vlevo nahoře papuchalk, kterého jsme dovezli z Islandu

Doma nám ale jinak panuje všeobecná pohoda. Včera jsem zbystřil, když jsme si večer povídali a vzápětí mi došlo proč. Nikdo se totiž naprosto nevzrušuje tím, co mu povídají ti ostatní. Takže to vypadá takto:

   já: "Myslíš, že si mám na expedici do Norska vzít péřovou bundu?"
   Pavla: "Dneska spal až do půl desáté."
   Lukáš: prd - prd
   já: "Víš, kluci mi říkali, že tam je vlhko a v něm peří moc nefunguje."
   Pavla: "A pak jsem ho musela třikrát přebalit!"
   Lukáš: hekání a tlačení
   já: "Tak dobře, vezmu si nepromokavou bundu a pod ní flísku. Máš pravdu."
   Pavla: "Nevíš, co mám zítra uvařit?"
   Lukáš: spí
   já: usínám
   Pavla: spí

Jak vidíte, jsme úplně dokonalá rodina. A dobrá zpráva na konec - včera, v pátek 13. dubna 2012 se Lukáš poprvé skutečně začal smát. Přes výšeuvedenou výhradu o stavu jeho obličeje, nakonec přikládám důkaz.

Už se směje!