V pralese

V předpovědích hlásili příchod inverzního počasí s tím, že v Novohradských horách a na Šumavě má být o víkendu krásně. Neváhali jsme a na poslední chvíli se objednali do penziónu Lesovna Žofín. Bylo to vážně akorát, protože měli úplně obsazeno, ale chvilku poté, kdy tam Pavla volala se někdo odhlásil a tak na nás zbyl krásný třípokojový parmazán. Totiž apartmán.

Předpověď zněla jasně - inverzní charakter počasí.
Takhle to vypadalo v praxi.

Původně jsme sice chtěli jet už ve čtvrtek na noc, ale nakonec jsme se na cestu vyhrabali v pátek dopoledne. Vzali jsme to přes Malonty a hájovnu nad Bělou, kde jsem trávil dvě, nebo tři léta při vedení dívčího oddílu Šlápoty. Je to pořád boží místo!

Za hájovnou na Bělé

Pak už jsme to vzali na Leopoldov, Pohorskou Ves a Černé Údolí, kde jsme zajeli do lesa a vynořili se až u lesovny. Tam jsme zjistili i důvod, proč měli plno - Živana Stupková, u které Pavla během těhotenství cvičila jógu, tam pořádala víkendové cvičení. A v kuchyni se o hladký průběh staral Petr Robot Stupka. Robota znám právě ze Šlápotského období, takže nás čekalo legrační seznamování - Živana Robotovi představila Pavlu a Živaně Robot představil mně. Majitel penziónu nám nabídl stravování spolu s jogíny, takže jsme měli tříchodové večeře, obsahující lahůdky, jako zeleninové carpaccio, rybí karbanátky, či jablka s kokosem.

Už jste někdy jedli rybí paštiku?
Ozdobenou sedmikráskami?
Na jáhlové kaši?
Já tedy ne, ale nemá to chybu.

Lukáš si přítomnost jogínů (tedy spíše jogínek) užíval taky naplno. Líbilo se mu, že je středem zájmu a že si ho pořád někdo půjčoval a dělal na něj takové to ťuťu-ňuňu. Ve chvílích, kdy si jej v plné hospodě nikdo nevšímal, se dožadoval pozornosti tím, že začal křičet a vískat. Vzhledem k tomu, že naše malá opička pracuje na hodně vysoké frekvenci, mu to fungovalo výborně. Jak zavřeštěl, už se k němu někdo vrhal a chválil ho, jak je krásný a šikovný. V hospodě jsme zjistili, že z něj možná nebude dendrolog, jak jsem již dříve psal, ale kuchař. Robot si Lukáše půjčil a odnesl do kuchyně, kde se to Lukášovi moc líbilo. Ani se nepodivoval nad tím, že ho nedrží ani táta, nebo máma, ale někdo úplně cizí. Vůbec nás nepostrádal. 

Zde pro změnu - rybí karbanátky na dvojí způsob,
k tomu křenová majonéza a pórkové šťouchané brambory.

Ale nejeli jsme do "novohradek" kvůli jídlu. První den jsme si udělali krátký výstup na Pivonické skály. Tam jsme chtěli ulovit kešku (což je taková hra, kdy se hledají pomocí speciálních přístrojů krabičky ukryté na různých místech), ale došly nám baterky, a tak jsme se zklamaně vrátili domů.

Slunce vychází nad Pivonickými skalami

V sobotu jsme se ale polepšili - udělali jsme si krásný výlet okolo Žofínského pralesa. Po cestě jsme sbírali houby (já našel skoro metrový hřib, úplně zdravý!) a také jsme pomáhali najít cestu dvěma rakouským slečnám se psy. I slečny i psi vypadali, že bloudí už docela dlouho. Jediný problém naší rady byl tom, že jsme z nich nedostali tu nejdůležitější informaci - kam vlastně chtějí dojít. I tak jsme je ale poslali směrem k Rakousku.

Lukáš u zavřené brány do pralesa.
Museli jsme jít okolo. Naštěstí!
S kočárem bychom se tam asi nikam nedostali.

Do Žofínského pralesa jsme tedy nakukovali přes plot.

Houby pořád rostou!

Pavla s kočárem peláší, jako kdyby jí za patami hořelo.

Po lesních cestách jsme došli do Stříbrné hutě, kde se Lukáš probudil a dožadoval se oběda. V teplém, sluncem prozářeném dni ho Pavla nakrmila nějakou baštou do Hami a pokračovali jsme dál, směrem na Skelnou Huť.

Dejte mi něco k jídlo, nebo sním vás.

To je álej!

Tahle cesta byla z celého víkendu nejkrásnější. Žlutě svítící javorová alej byla naprosto nezapomenutelná! Člověk měl chuť nikam dál nechodit, sednout si na mez a koukat na tu krásu, ale zase TAK velké horko nebylo.

Ještě jednou z té samé cesty.

Takže jsme to vzali na Huťský rybník a od něj zpátky. Do penzionu jsme dorazili po třetí odpoledne. Dali jsme si vynikající šišky s mákem a celý oběd poslouchali úplně vlezlého pána, který s námi seděl u stolu a nepustil nás k řeči. Pořád troubil něco o tom, kolik bere on, jeho dcera a syn, kde všude byl a koho zná. No hlava nám z toho šla kolem. Mě to odrovnalo tak, že jsem si zalezl do postele a na odpoledním slunci, které nám nakukovalo do pokoje jsem i s Lukášem usnul. Pavla si na slunci na terase četla a hned jak slunce zapadlo nás netrpělivě vzbudila se slovy: "Jdeme na procházku." Bohužel Zlatá Ktiš je vypuštěná, přístupová cesta na hráz nebyla zrovna pro kočárky a tak jsme se hned obrátili a šli na večeři. V sobotu jsme tak ušli i s kočárkem 19 kilometrů!

Po západu slunce

Kdepak, tohle není západ, to je východ slunce.
V neděli.

V neděli jsme se po snídani přesunuli do Pohoří na Šumavě. Měli jsme to namířeno k pramenům Lužnice (ty jsou totiž dva - český a rakouský.) Cesta z Pohoří k hranici je trochu nepříjemná, je totiž dost prašná a vzhledem k tomu, že se blížila doba oběda a celé Rakousko si to namířilo do Čech na oběd, byl tam dost provoz. 

Na cestě z Pohoří do Stadlbergu

Za vsí Stadlberg už se provoz uklidnil a tak jsme si to po silnici mašírovali jedna báseň. Našli jsme druhý pramen Lužnice a kousek za ním krásnou vyhlídku u takové vysoké skály. V té byl schovaný další poklad, který našla Pavla. Lukáše jsme zaparkovali kousek pod skálu a on si tam spokojeně vychrupoval, zatímco si rodiče  hráli.

Kde je Lukáš?
V kočáru!

Za tím kamenem je poklad!

Odsud je krásný výhled na celé Novohradské hory

Pak jsme ještě prozkoumali sjezdovku nad Karlstiftem - i s kočárem jsme jí nejprve vyšli a pak sešli dolů. Dost utahaní jsme se pak dovlekli k autu a s malou zastávkou u Jiřičského rybníka odjeli do nejbližší osvěžovny, na Baronském mostě. Úroveň jídla tady byla naprosto jiná, než jsme si za celý víkend zvykli. Na smažák na přepáleném pleji jsme čekali 55 minut, a stál s limčou celých 150 Kč, takže nic moc. Ale skvělý víkend to nikomu z nás nezkazilo.

Na obrázku to tak nevypadá, ale bylo to docela do kopce!

Za celou tu dřinu jedno jablko, to je mi spravedlnost.

U Jiřičského rybníka na Pohorském potoce.
Tady Lukáš úspěšně lovil vážky!

Co dodat? Víkend se nám mimořádně povedl, já jsem si užíval Lukáše jak to šlo a přijde mi, že zase trochu povyrostl. Ne až tak co do velikosti, ale jako by zase pobral trochu rozumu. Všechno zkoumá, prohlíží - musí to být něco, vidět poprvé žluté listí, vážku u vody, nebo si pohladit psa. Vlastně mu závidím. A doufám, že mu ta zvědavost vydrží hodně dlouho.