Nová škříňka

Lukášovi už za chvilinku bude rok a tak jsme pomalinku začali chystat pokojíček. Koneckonců už je velký kluk a tak by se měl osamostatnit, ne?

Truhlu otevřela nejprve  Pavla

Jako první součást vybavení nového pokoje jsme vybrali krásnou dřevěnou truhličku na hračky a všelijaké jiné poklady.S jejím složením byly trošinku problémy - předrvrtané otvory neseděly, ve aku nářadí nám došly baterky, ale nakonec jsme ji slavně dali dohromady.

Jó, to bude něco. Do té se toho vejde.

Ale sotva jsme Lukášovi předali bedýnku, přišla pro něj zpráva dne - rozhodli jsme se, že se pojedeme projet na běžkách a babička Milena se nabídla, že se o Lukáše postará.

Juchů! Nejenže mám truhlici, já navíc budu celý den u babičky!
A koukejte, jak jsou mi vidět moje všechny oba zuby!  

To Lukáše potěšilo skoro tak, jako nás. Naposledy mi skočil do náruče a pak už netrpělivě vyžadoval odjezd směrem na sídliště, kde děda s babičkou bydlí.

Koukni na mámu! Ještě má všechny ruce a nohy, ale počkej až někde ve stopě upadne!

Takže ho Pavla naložila a po deváté odjeli. Já jsem doma mezitím upekl chleba, sbalil lyže a přečetl si noviny. Poté jsme vyrazili s dědou a tetou Helenkou směrem na Chvalšiny. Auto jsme nechali u léčebny v Červeném Dvoře odkud jsme v neustále se zlepšujícím počasí vyjeli na zhruba 12 km okruh. Moc jsme si to užili a Lukáš u babičky koneckonců taky!

Musím jezdit vopatrně!
Já jsem totiž máma vod dítěte.

(PS: Když se večer náš dobráček vrátil, dozvěděl jsem se, že chtěl samou láskou sníst svoji prababičku a málem jí prokousnul tvář! Lump jeden.)

Tváří se jako neviňátko a přitom pokousal prababičku!

Takže dneska k Rybům

Včera jsem psal o tratích, které máme k dispozici pro naše vycházky. Po včerejší jízdě k Pilotovi, jsme to dneska vzali k Rybům. První zastávka je u jezu v Boršově. Kry nahrnuté nad jezem vytvářejí dramatickou atmosféru a pořád je na co se dívat. Tedy pokud netáhnete sáňky, na kterých trůní Lukáš.

To je pokoukáníčko.

To se totiž zakoukáte a najednou cítíte, že sáně jedou nějak víc ztuha. Je to tím, že jste vyjeli ze stopy a táhnete sáně převrácené na bok. Dneska jsem Lukáše naštěstí vyklopil jenom jednou. A zřejmě přivyká, protože vůbec neplakal - trpělivě počkal, až sáně zvednu a sníh z něj oklepu. Poté převzala řízení zpět Pavla. To znamená, že kolem řeky jsem táhl asi 1 minutu.

Pavla umí sáně opravdu řídit!

A v jednom místě se i svezla.

Místo zvané U Rybů je bývalá zájezdní restaurace. O její historii jsem našel zajímavé povídání. Původně zde prý od roku 1859 stála schwarzenberská hájenka, obývaná knížecím hajným panem Rybou. Pan Ryba postupně skoupil pozemky okolo objektu a vytvořil zde prosperující hospodářskou usedlost. Často kolem chodili výletníci cestou na Dívčí kámen a později i chataři z vedlejšího Údolí sporů. A protože často žádali vodu, či něco jiného, vyrostla tu během jediného roku (1936) naproti hájence výletní restaurace, se solidní nabídkou občerstvení. Shodou okolností byla ve stejném roce 3. listopadu slavnostně otevřená Fričova stezka vystřílená ve skalnatém břehu podél Vltavy právě k této lokalitě.

Takhle to vypadalo U Rybů kdysi...

Co se týče chat, první tady byla postavena v roce 1928 a během čtyř let nastal neuvěřitelný boom, kdy tady vzniklo šedesát chat. Aktivní provoz restaurace, kde se odehrávaly i různé taneční zábavy a programy a kde byly i pokojíky k přespání, skončil v roce 1958. (Zdroj: Karel Kayman Jakeš) 

Pavla ukazuje místo, kde by měl být jez.

Dneska tuhle usedlost opravuje nějaká parta, ale zdá se, že od ruky jim to moc nejde. Jez U Rybů je zajímavý tím, že v zimě vůbec není vidět. Úplně zmizí pod vrstvou ledu a sněhu. My jsme u jezu potkali souseda se psem. Pes je velký jako tele a strašně se Lukáše na saních bál. Štěkal, skákal kolem něj a to se Lukášovi, který ještě neví, co je to strach moc a moc líbilo. Připadá mi, že má pocit, že tohle jsou atrakce, které jsou na světě nachystány speciálně pro něj.

Pes přítel Lukáše

Za jezem začne směrem na Jamné prudký kopec - v našem týmu jednoznačné znamení, že se bude přepřahat a od té chvíle až za Zahorčice táhnu já. Lukáš postupně uvadá a kousek před Pilotem, ke kterému dnes přijíždíme z druhé strany, už zase spí. Máme toho dost i my - přeci jen to bylo něco kolem 8 kilometrů. Ale víkend jsme si užili parádně!

U vísky Jamné

Mrazivé lednové odpoledne

To je zase týden! Minulý víkend jsme byli u kamarádů v Hradci Králové. Jeli jsme po suchých silnicích a zima nikde. Jenže ve čtvrtek se roztrhla mračna a Boršov zasypala sněhem. Třikrát během 10 hodin jsem odhrnoval, a už nám skoro sahá po střechu.

Zasypaný Boršov

V pátek už jen lehký poprašek a dneska, v sobotu, ideální příležitost naložit Lukáše do sáněk a jupí, jedeme ven!

Vyjé, zapřáhněte psí spřežení a jedém!

To znamená zabalit Lukáše do několika vrstev, pevně připevnit k saním (i tak jsme ho zase vyklopili) a pak rozhodnout kam se vydáme. No, těch možností zase tolik není. V podstatě jsou tři směry, kam se můžeme vypravit.

Nejmíň populární je polní cesta z Boršova do Homol. Po té moc nechodíme, hodně si jí totiž užiju přes týden, kdy po ní chodím do Homol do práce. A někdy mi chodí naproti Pavla s Lukášem. Takže představa, že tam budeme chodit i o víkendu nás moc neláká.

A pak můžeme jít směrem na jih. Buď k řece - tam zatím (s kočárem) dojdeme jen asi 200 m za jez a musíme se otočit, protože terén je těžko průjezdný.

Sníh, sníh, volaly děti...

A poslední možnost je jít "k Pilotovi", tedy k pomníčku amerického letce - kapitána Raymonda F. Reutera. Ten velel 503. peruti 339té stíhací skupiny armády USA a zahynul, když jeho Mustang P-51 dostal přímý zásah při bombardování nedalekého letiště v Plané u Českých Budějovic. (Věděli jste, že v květnu 1945 vstoupily do Boršova jednotky americké armády? Já tedy ne.)

Zmrzlice Pavlice

Tam jsme se vypravili také dnes a jako vždycky jsme si z procházky přivezli spící dítě. Studený vzduch mu moc svědčí, i když už bychom byli rádi, kdyby se Lukáš zbavil své dlouhotrvající rýmy.

A jak dlouho pak vydržel spát doma?
Deset minut!