ZOO

Rok se s rokem sešel a po oslavě Nového roku přišel čas na téměř tradiční výlet do pražské ZOO s kamarády "z moře". Naposledy jsme byli na Silvestra 2012 a tak jsme si řekli, že to zase zopakujeme, překontrolujeme zvířata a popřejeme si hodně štěstí.

Na výpravu je zapotřebí pořádné vybavení - testujeme novou bundu!

A zatímco František a Pavla spí...

...my zvažujeme, že se na lachtany pořádně nachystáme a...

...zkusíme se na ně podívat i do jejich bazénu!

Doma nastalo veliké chystání - svačina, vybavení a ráno jsme nabrali krumlováky Radka s Magdou a Karolínou a s mírným zpožděním se potkali se zbytkem výpravy: z Jablonce přijeli Standa s Amálkou a z nejpočetnější výprava dorazila z Hradce a okolí (např. z Lochenic): Radim s Adélkou a Barunkou, Mára s Lenkou a Vášou a ještě Michal s Kájou, Mikulášem a Míšou.

První zastávku jsme absolvovali u tučňáků, kde probíhalo komentované krmení. Lukáše tučňáci docela bavili, ale na druhou stranu ne tolik, že by se dožadoval, jako později u žiraf, zakoupení jednoho exempláře a odvoz domů, do pokoje. (Ovšem u žiraf byl ochoten z požadavku trochu slevit - stačila by mu prý i ta nejmenší.)

Tučňáci jsou primovní zvířata!

Zahradu jsme obešli ve směru hodinových ručiček - nejprve strašidelní krokodýli, co se nejmenujou krokodýli, ale nějak jako gabioni. Ačkoli byli za tlustým sklem, Lukáš se dost vybál. Následovaly gorily - nejlepší byla ta dřevěná, na malém hřišti před pavilónem. 

To sou voni - gabióni.

Lukáš v porovnání s gorilou - ty malé tlapičky na zdi jsou dlaně gorilího samce ve skutečném rozpětí. 

V pavilónu africkém byl největší atrakcí had (zřejmě anakonda) vybetonovaný do podlahy. Hravě strčil do kapsy i tygra, který ve venkovním výběhu impozantně a hrozivě řval. 

Po krátkém obědě jsme dali slony, kteří se nám poněkud schovávali, ovšem opět jsme si bohatě vystačili s bronzovými a kamennými sochami. V tu chvíli se nám do nohou se nám pomalu ale jistě začala vkrádat únava, Lukáš přesto kolem žiraf statečně šlapal dál, ba dokonce pomáhal ruským turistkám s tažením vozíku, na kterém seděl kluk dvakrát tak starý, než náš pomocníček.

U slonů I.

U slonů II.

U slonů III.

Dobré extempore jsme měli u medojeda, který opakovaně běhal prosti sklu a tím opakovaně děsil Lukáše a Mikuláše, což opakovaně pobavilo mou maličkost. Nic tak nepotěší, jako cizí neštěstí - pohled na kluky, kteří co deset vteřin utíkali s výkřiky od skla, byl k popukání.

Kdo měl chuť, odvahu, nebo dostatečně otrlého rodiče (to se týkalo nás) ten si na závěr sjel klouzačkovým tobogánem až do pavilónu tropické džungle. Tou jsme prošli bez úhony jen díky větvi, kterou Lukáš našel někde u Gočárových domků. Výborně se hodila na odhánění volně poletujících netopejrů. Což ve finále ocenili i orangutani, kteří si na námi nalovených létajících myších docela pochutnali.

Lukáš jako smluvní tahač zakládající spolek česko-ruského přátelství.

A to už byl vlastně konec - cesta domů proběhla výtečně a všichni jsme byli moc spokojeni! Ačkoli nutno dodat, že my s Lukášem bychom se nejspíš stejně vydatně vyřádili v nějakém depozitáři zvířecích soch.  

Gepard nás přehlížel jako lán.