Horský skřítek na tři

Kdo kdy luštil křížovku, už jistě ví, kam jsme si vyrazili na výlet. Ano, na sklonku zimy 2015 jsme si vyrazili do Alp, konkrétně do vesničky s prajednoduchým jménem: Molini di Tures Mühlen in Taufers. František pochopitelně (aktuální věk 4 měsíce) moc neví, že někde byl, ale Lukáš výlet opravdu prožíval. Celou cestu opakoval, že už che jet na "ty hory". Ovšem přesně netušil, co to ty hory jsou. Tak obraz na stěně hotelového pokoje posloužil velmi dobře. 

To sou voni, tatí. Ty špičaté věci, to jsou HORY!
Říkala to máma.

Předjarní počasí umožňovalo odvážné výlety na balkón.

František má zatím ještě poněkud omezený výhled...

...kromě pravidelného přísunu stravy vystačí s dotyky a pohledy všech členů rodiny.

 

A tak si tohle panorama vychutnat nemohl.

Zato Lukáš neohroženě vyrazil na první horu, která se namanula.
Nadmořská výška asi 850 m - výška nad výchozím bodem jeho výpravy asi 1,5 m.

Protože jsme byli poblíž lyžařského střediska Spikeboden, museli jsme konečně vyzkoušet, jestli Lukáše budou bavit lyže. Vypadá to, že budou... 

Nejprve jsem se pořádně zapotil, když se mě pán v půjčovně lyží zeptal, jak má Luky velkou nohu. Řekl jsem: "Pořádně," ovšem italský seřizovač vázání neměl pro vtípky náladu a tak jsem musel Lukyho zout a propátrat obě botky. Číslo 27/11 nakonec tomu dobrému muži stačilo a pak už na svah a počkat na instruktora Andrease.

Zatím nevíme, co bude...

Dostavil se na minutu přesně a doteď nevím, jestli vůbec zaregistroval, že Lukáše vozil. Byl to takový ten neohrožený horský vůdce, který hledí stále vpřed a vzhůru a tak Lukáše popadl za tlapku, prohlásil: "Ten už je velkej dost. To zvládne." A než jsem stihl vyndat fotoaparát, mizeli kdesi na sjezdovce. Opět se objevili až za hodinu. Škoda jen, že jsem Andreasovi před jejich rychlým odjezdem nestihl říct, jak se česky řekne: "Musím čůrat." Ale možná je to jedno, protože horský vůdce nemá na drobnosti čas. 

Pane inštruktóre a vrátíte nám ho celého?
(Jediná fotografie dokazující Lukášův lyžařský um)

Nicméně lyžařský sport si Luky asi oblíbil... Jak by ne, že?

Jo, to lýžování je docela prima.

...a k tomu ty výhledy!

Pochopitelně jsme na výletě byli všichni a tak po lyžařském extempore přišly na řadu vycházky a tůry v kompletní sestavě. A opět jsme vytáhli GPSku a začali hledat poklady, tentokrát jsem zabodovali celkem třikrát.

Spokojená Pavla.

A jdeme ven!

Lukáš moc rád běhá.

...po kom to má, netuším

Krása jarních hor.

Partyzán, partyzán...

Čepicofil Lukáš - že si pokaždé skoro zláme krk mu nevadí.
Čepici v žádném případě posouvat nahoru nebude.

Vždycky jsem si myslel, že děti nesnáší mít cokoli na hlavě.
Lukáš bez čepice nedá ani ránu.

Další jasná vášeň - rybaření.

A také hrabání se v zemi, nejlépe tam, kde je nějaká voda. To je jeho.
Pavla nedočkavě prohlíží GPSku - hledáme kešky. 

Máme jí! Jedna keška byla u tunelu.

Výletníci.

Já ji miluju!

A já zase miluju hrabání a bagrování!

Všichni pohromadě.

Chachá, kam na nás se zákazy - my máme kluky. My sem smíme.

Gelateríe, kavárny a ristoranty. To jsou italské Alpy.

Mamí, vyfoť mě s tátou!

Pochopitelně výlety jednoho unaví. A tak na řadu přišlo oddychování v pokojíku, hry, skládání puzzle a čtení knížek. (Proboha lidi, máte-li rozum, či spíše, chcete-li si ho uchovat, NIKDY si na hory neberte dramatologické studie V. Justa o Faustovi. Byť by reklama i obsah knihy sliboval dvě kapitoly o Váchalovi. Je to děs!)

František v limbu.

Lukáš v limbu.

... a pochopitelně i Pavla v limbu.

 

Pak se Luky vzbudil, vyškubl mi foťák z ruky a...

...a oplatil mi to moje neustálé focení.
Lepší se chlapec, co?!

Naši dva sourozenci.

Zatím se nehádají.

Lukášův vlastnoručně postavený automobil

Počasí nám nevydrželo aneb Mlžná hora.

Předposlední den jsme vyrazili do Sand in Taufers, kde jsme opět vymetli téměř všechny = obě otevřené restaurace a po kávičce vyrazili na hrad, plný rytířů. Byl jimi tak naplněn, že jsme k Lukášovu nevýslovnému zklamání nemohli dovnitř. Ale na kopec se vydrápal, je to hrdina!

Husím pochodem vzhůru na hrad!

Když už byl hrad zavřený, alespoň jsme opravili pramen. 

Pohodlný sestup.
(Nahoru jsme se i s kočárkem pochopitelně drápali po té nejnemožnější cestě.)

Úplně poslední výlet směřoval k vodopádu. Po něm přišel už jen poslední večer, kdy se Lukáš pokoušel sbalit krásnou Italku Vittorii - byly jí překrásné čtyři roky, měla nádherné oči a Lukáš zvolil zajímavou "balící" techniku. V jídelně, která byla poměrně dost dlouhá, začal běhat kolem dokola centrálního pultu. Běhal a běhal, zrychloval a to zejména vždy, když míjel Vittorii. Vydržel to provozovat asi dvě hodiny. Zřejmě to zafungovalo, protože mu hračky půjčovala hodně ráda a druhý den při snídani se na něj evidentně těšila a smála. 

Pavla a dealer GPS přístrojů Garmin.

Vodopád byl překrásný.

Lukáš se spolu se mou vydal ještě kousek dál. Je to vážně čundrák!

Došli jsme až k z dřeva vyřezané rodině sv. Františka. Jako by nám z oka vypadli.

Zazvonil zvonec a výletu je konec.
Hajdy domů!