A je na světě!

Podle lékařů měl Lukáš přijít na svět 4.3.12 - my s Pavlou jsme to tipovali na 7.3.12. Nakonec se trefil někam mezi. V úterý 5.3. jsem si šel v devět večer číst. Pavla si najednou začala stěžovat na opakované bolesti, a že prý jsou to buď "poslíčci", nebo porod. Jak to máme ale poznat?

Takže jsem se Věčně zpívajícím lesům mohl věnovat jen okrajově, protože jsem musel neustále sledovat budíka a počítat, kolik minut uběhlo od minulé bolesti. Pokud jste po uši potopeni v dobrodružstvích starého Daga, není odečítání a zapamatování si počtu minut zrovna jednoduchá záležitost, ale i tak jsem se dobíral stále stejného výsledku. Pořád to bylo plus mínus pět minut. Po chvíli jsem už mohl Pavle, když se jí trochu ulevilo, říkat: "Bacha, teď to přijde!" Ve chvíli, kdy na Medvědím dole rodila Adelheida, což bylo kolem 11:00 našeho času, jsme seznali, že déle čekat nebudeme. Já jsem si dal druhou večeři, po ní kafe, popadli jsme Pavly evakuační zavazadlo a vyrazili do nemocnice, kam jsme přijeli asi v půl dvanácté.

Tam jsem měl hodinovou pauzu v čekárně. Nic se nedělo, tak jsem si dál v klidu četl. Ale kolem půlnoci - půl jedné pro mě přišla sestřička, musel jsem se navléknout do bílého hábitu, do kapes jsem nacpal foťák a mobil a dorazil na sál.

Pavla se snažila porodu vyhnout, tak se schovala personálu do sprchy. Hm. Tahle finta jí ale nevyšla a po chvíli nás odtud vyhnali. Když kolem jedné přišla ta chvíle, kdy musí rodička opravdu zabrat, Pavla to jednou zkusila, ale vzápětí s tváří zkroucenou bolestí prohlásila: "Tak tohle tedy nedám!" a zatvářila se, že odchází. A ať si to tam pan doktor, sestřičky a já nějak dořešíme. "Mladá paní, tohle ale dokončit asi budete muset," usadila ji vzápětí jedna z hodných sester.

Čas se neuvěřitelně vlekl dál. Kolem třetí hodiny si Pavla povzdechla: "Ale nám na školení říkali, že až začneme dýchat jako pes, tak už to nebude dlouho trvat. Tak dvacet minut!" Právě kolem ní procházela Zlá sestra (bylo to fakt jako u výslechu - jedna hodná, jedna zlá) a jen na půl hu** (pusy) prohodila: "Tak to vám mladá paní řekli špatně!"

Bolesti se stupňovaly, a protože byl Lukáš špatně natočen (obličejem nahoru, nebo dolů - já nevím, kam má být, ale prostě na tu druhou stranu), nutily sestry Pavlu k rozličným a zřejmě bolestivým prostocvikům. Já se mezitím lehce nudil a padal z malé otočné židličky, která mi byla přidělena jako moje výsostné území. Tedy padal jsem, protože jsem beznadějně usínal.

Lukášova první fotka

Ale kolem půl čtvrté se najednou začalo něco dít, sestry poletovaly, přichvátala doktorka a ve 03:50 se Lukáš narodil. To bylo radosti! To bylo dojetí! Do té doby jsem si říkal, proč většina sester chce dělat na porodnici, vždyť je to taková nuda, ale v té chvíli jsem to pochopil. Byl to cvrkot a veliké vzrušení a radost. Asi pro všechny.

A tady už trénuje, jak bude držet kajakářské pádlo! 

Já si rozradostněn Lukáše vyfotil a začal si balit svých pět švestek, ale kdepak! Porod není jednoduchá záležitost: "Tak a teď vás tu s maminkou a Lukášem necháme dvě hodiny o samotě," vychrlila hodná sestra. Přitrouble jsem se usmál, poděkoval a v duchu si říkal: "No těpic, co tady budeme ještě dvě hodiny dělat?"

Za chvilku otevřel jedno oko!
Byl jsem první, koho na světě uviděl.

Nakonec jsem byl rád, stejně jako jsem byl rád, že si mně Pavla k porodu vyžádala. Stálo mi to rozhodně za to. A všem se omlouvám, že si tu dělám legraci z takových vážných věcí, ale já už jsem takový. Je mi jasné, že pro Pavlu to taková sranda nebyla a moc si jí vážím, že to dokázala.

S maminkou.

Pavlo, děkuju ti. 

.